Samozřejmě, že ne. To by totiž ze strany gay aktivistů, lidskoprávních organisací a Evropské unie vyžadovalo jistou dávku sebereflexe.

Předně bychom měli začít s tím, že je nemístné hovořit o Litvě a pobaltských republikách jako o východní Evropě, jak to činí někteří uvědomělí novináři. Estonština je příbuzným jazykem finštiny a z Tallinu je to do Helsinek, co by kamenem dohodil. Estonsko tedy kulturně náleží spíše k Evropě severní. Litevce zase pojí společná minulost a v současnosti i podobné problémy s Poláky, tudíž rozhodně patří do Střední Evropy.

Roku 2007 a 2008 se v Kaunasu a Vilniusu objevily pokusy o uspořádání pochodů tzv. homosexuální hrdosti ze strany organisací financovaných Evropskou unií. Na těchto pochodech, jež se konají i v dalších zemích Západu, je pozoruhodných několik skutečností.

V první řadě to, že má jít o vyjádření jakési „hrdosti“ na svoji menšinovou sexuální orientaci. Většinu lidí to udivuje. Upřímně řečeno, neznám člověka, který by byl hrdý na něco takového. Mám snad být hrdý na to, že jsem heterosexuálem? A pokud bych byl, nejednalo by se již o projev homofobie? Proto se nelze divit, že tyto pochody vyvolávají v lidech spíše odpor k této orientaci, než nějaké pochopení a toleranci.

Další zajímavou skutečností je postoj některých (a já si troufnu říci většiny) homosexuálů k těmto akcím. Ten postupně vyplouval na povrch v průběhu internetových diskusí kolem posledního pochodu v Brně, v jehož čele stála předchůdkyně Michaela Kocába Džamila Stehlíková. Tito lidé se vyjadřovali v tom smyslu, že se za účastníky pochodů stydí, že se nejedná o typické zástupce homosexuálů, ale prachsprosté exhibicionisty, kteří jim dělají ostudu. Stejně tak se jich spousta distancuje od aktivit nerůznějších aktivistů typu Jiřího Hromady.

Je to logické. Vzhledem k tomu, že žádná diskriminace homosexuálů či jiných, např. etnických, menšin neexistuje, tyto menšiny žádné (samozvané!) zástupce prosazující jejich práva nepotřebují. Naopak, tito zástupci zhoršují jejich pověst u lidí, kteří k žádné z menšin nenáleží (napsal bych u většiny, ale nevím, zda ty nejrůznější fiktivní menšiny v součtu nakonec netvoří většinu). Pokud mají všichni příslušníci společnosti stejná práva, a někdo se pro nějakou menšinu snaží získat nová, speciální práva, musí to být zákonitě na úkor práv zbytku společnosti. A ten je pak právem naštván, což se nakonec může zvrhnout, tak jako v případě Litvy.

Jedním z projevů odporu bylo, když kaunasští řidiči MHD roku 2007 odmítli jezdit s autobusy polepenými reklamou homosexuálních organisací financovaných Unií. Tlak aktivistů a EU však stále nepolevoval, poslední kapkou pak byl nejspíše pokus zavést ve školkách četbu holandské „pohádky“ Král a král, pojednávající o homosexuálním  svazku dvou princů.

Litevci se nechtěli podřídit celoevropské duhové revoluci a zvolili cestu reakce. Reakční zákon mimo jiné zakazuje „propagaci“ homosexuality před mladistvými. Samozřejmě, že je pravda, že se jedná o omezení svobody vyjadřování, jak řekl např. Henrikas Mickevičius z Litevského institutu pro monitorování lidských práv. Každé takové omezení je špatné. Včetně prosazování antidiskriminační legislativy Evropskou unii, jež znamená např.  omezení práva zaměstnavatele samostatně se rozhodnout a diskriminaci občanů, nenáležících k žádné uznávané menšině.

Stejně špatné je jakékoliv další omezování svobody slova, třeba zákony o zákazu propagace hnutí směřujících k potlačování lidských práv a svobod. A kde byly organisace Human Rights Watch a Amnesty International, když v České republice vtrhla ozbrojená komanda do bytů občanů, kteří se provinili tím, že věděli, že na akcích, které pořádali, se mohlo dít něco, co se tam nedělo ? Proč se žádný lidskoprávní aktivista neozve proti v některých evropských zemích zaváděných plošných zákazech kouření v restauračních zařízeních? Na to ať si odpoví každý sám.

http://bohumirzidek.blog.idnes.cz/