Praxe profesionálního lidskoprávnictví Michaela Kocába
Ministři pro lidská práva mají v této zemi opravdu zvláštní dar naštvat drtivou většinu lidí. Jejich utkvělá snaha pomáhat obětem diskriminace je sice chvályhodná, jenže to nějak neumí vzít za ten správný konec. Nejnovější nápady páně Kocába o kvótách pro ženy v politice a o tom, kdo může za exodus Romů do Kanady (samozřejmě my), jsou jen poslední třešničkou na dortu ideologicky zabarveného profesionálního lidskoprávnictví.
Džamila Stehlíková blahé paměti chtěla zakázat rodičům dát pohlavek vlastnímu dítěti. Vyhlásila sbírku půl milionu korun na Romy ze Vsetínska, chtěla prosadit povinné výtahy ve všech budovách s více než čtyřmi patry, žlutý odznak pro těhotné ženy nebo změnu pohlaví pro transsexuály mladší osmnácti let. Její následovník Michael Kocáb kromě obvyklého evergeenu, kterým je zrušení vepřína v Letech, navrhuje třeba adopci dětí homosexuálními páry (to bylo před lety řečí, že to registrovaní partneři rozhodně požadovat nebudou), podporuje novou antidiskriminační směrnici EU (ano, z nějakých důvodů musí být každých pár let nová a rozsáhlejší) a bojuje proti homofobii na školách (pozor, nejde o fobii z lidí, jak by se snad mohlo zdát, ale o fobii z homosexuálů a je to prý dost velký problém).
Kocáb sám se uvedl trapnou snahou vykroutit se z nabídky kritizované chomutovské starostky vyzkoušet si pěkné bydlení v jedné (jak se dnes hezky říká) „sociálně vyloučené" lokalitě. Pak se zastal squatterů z Milady a jeho přítel jim za režijní cenu (voda, elektřina) nabídl soukromý dům, ze kterého zřejmě potřebuje vystrnadit nájemníky (asi nejexemplárnější případ, jak se tzv. obhajování lidských práv v praxi může měnit v byznys). Vinu za kanadská víza shodil na český rasismus a diskriminaci Romů. A nakonec navrhuje třicetiprocentní zastoupení žen v politice. Povinně. Takový hezký návrat oklikou ke korporativnímu státu, kde bylo politické zastoupení vázáno na příslušnost k určitému stavu. Kdo by to zrovna od Michaela Kocába čekal? Že je to v rozporu s principem reprezentativní demokracie, který je založen na absolutní neomezenosti kandidatur? Nevadí. Asi se chceme inspirovat takovými zeměmi, kde EU tento požadavek prosadila jako podmínku své pomoci (Bosna, Kosovo). Popravdě řečeno, moc to tamním ženám nepomohlo. A co třeba Rwanda? Tam tvoří ženy 44 z 80 poslanců. Soudím ale, že většina žen by neměnila smutnou realitu genderově nevyvážené České republiky za světlou budoucnost genderově vyvážené střední Afriky.
Ony se vůbec v Kocábově zprávě o rovných příležitostech najdou věci. Cíleně třeba podrývá bojeschopnost naší armády požadavkem na zvýšení počtu žen v zahraničních vojenských misích. Chce „implementovat rovné příležitosti pro ženy a muže při cestování veřejnou dopravou do zákona o veřejných službách v přepravě cestujících". Chce motivovat ženy a muže ve volbě „netradičních" oborů (však už jsme také zrušili Úmluvu o zákazu ženské práce v dolech z roku 1935; tehdy byla výdobytkem ženského hnutí, dnes ji feministky považují za diskriminační). Potom deset milionů na kampaň o rovných příležitostech v politice. A pak samozřejmě školení, školení, školení... Všeho a všude, na všech úřadech. A také zavést nové úředníky, kteří by dohlíželi na rovnost mužů a žen. Ano, někde se absolventky genderových studií musejí živit - a ve vysněných dolech to půjde asi sotva. Ještěže se k normálním lidem nedostal Kocábův nářek nad tím, že si chlapečci hrají s autíčky a holčičky s panenkami...
V Národní strategii prevence násilí na dětech nám Kocábův úřad pro změnu tvrdí, že 62 % dětí trpí psychickým násilím v rodinách. Za násilí považuje jakýkoliv trest, který způsobí „byť nepatrný diskomfort dítěte". A třeba použití vařečky je už přímo týráním. To se pak snadno vykazují statistiky o tom, jak jsou u nás děti týrány a jak je s tím nutno něco dělat. Nejlépe děti svěřit proškoleným pracovnicím ve státních ústavech, kde se budou učit bez genderových stereotypů a patřičně multikulturně.
A pak jsou tu samozřejmě ti nešťastní Romové (dříve Cikáni, nyní „sociálně vyloučení"). Za jejich odchod do Kanady může nárůst pravicového extremismu, sympatie veřejnosti k rasismu, diskriminace, Čunek... Že by část viny za neutěšený stav romské komunity ležela i na Romech samotných? To ne, to už by zavánělo rasismem. Ale proběhl nějaký výzkum? O kolik se v ČR od loňska zvýšily sympatie veřejnosti k rasismu? O kolik se zvýšil počet násilných útoků na Romy?
On si chce každý lidskoprávní ministr asi postavit pomník. Bohužel pomník hlouposti. Místo toho by se mohli věnovat méně viditelným, ale praktičtějším věcem. Co třeba nějaká iniciativa na zjednodušení ponižujících procedur pro cizince (pozor, to neznamená zjednodušení vstupu do ČR, ale lidské jednání úředníků s těmi, kteří zde již žijí). Tlak na uvolnění přeregulovaného pracovního trhu by pomohl hůře zaměstnavatelným skupinám (třeba Romům) najít si práci bez zbytečné byrokracie, omezení štědrého sociálního systému by zase k práci motivovalo sociálně slabé. To by byl panečku ministr kabrňák, kdyby se odvážil sáhnout na nedotknutelnou mantru sociálního státu. Ale toho se asi jen tak nedočkáme.
Lidskoprávní kopání do Aleše Brichty (ačkoliv na přebalu desky Deratizer tvoří Romové jen jednu třetinu z nepřizpůsobivě se chovajících osob), včelích medvídků (za píseň „Nás by tak nejvíc bavilo natírat celý svět na bílo") a neustálé házení veškeré viny na „bílou" většinu bude mít jediný efekt (opačný, než pan ministr předpokládá): normální lidé se pěkně naštvou a ti jednodušší z nich budou volit Dělnickou stranu.
Bravo, pane ministře!
Revue Politika 7-8/2009