O dnes přehlíženém účelu manželství a společenské škodlivosti rozvodů
Rozvody jsou v české společnosti široce rozšířené a z mravního hlediska se nad nimi už málokdo pozastavuje. Pro školní vrstevníky mých dětí je zkušenost rozvodu svých rodičů snad ještě častější než předmanželský sex jejich starších sourozenců. Je proto pozoru hodné, když se v médiích středního proudu objeví článek, který je k rozvodům kritický. Pravda, onen negativní aspekt, jehož si v článku zmiňovaná studie všímá, se týká lidského zdraví, a to je, jak známo, pro moderního člověka snad ještě cennější statek než mravními zásadami neusměrněná svoboda. Přesto stojí výše zmíněný článek za pozornost. Mimo jiné proto, že nám dává příležitost zamyslet se nad tím, čím je pro člověka a život společnosti manželství důležité a proč člověk i společnost trpí újmu, když je manželství ideologicky znevažováno a politicko-právně podemíláno.
V moderní společnosti je široce rozšířen názor, že to, jak spolu lidé žijí, je jejich ryze soukromou záležitostí a druhým lidem do toho nic není. To, zda chce někdo žít v manželství, konkubinátu či s osobou téhož pohlaví je prý jen věcí osobních preferencí, ke kterým má společnost i stát zaujímat neutrální postoj. Vztah dvou lidí je oblastí do té míry intimní, že každá společensky vynucovaná norma spontaneitu lidského života a rozumem neuchopitelné city nepřirozeně svazuje. A proto je třeba ve jménu individuální svobody požadovat, aby stát nepreferoval jeden model lidského soužití před jiným.
Jenomže takový požadavek je protipřirozený a není divu, že jeho praktická aplikace vede k důsledkům, které zmiňuje i mnou zmíněný článek – k nárůstu počtu duševních nemocí ve společnosti. Proč k tomuto jevu dochází?
Nejprve je třeba si vyjasnit, v čem spočívá vlastní cíl manželského života. Ten lze snáze určit, porovnáváme-li manželství s jinými formami lidského soužití. Je myslím zřejmé, že specifickým výrazem manželského soužití není jen vzájemná přitažlivost manželů, ale především úkon, zaměřený k rozmnožení lidského rodu. Člověk je tvor společenský, což se projevuje i tím, že k vlastnímu rozvoji potřebuje žít s druhými a pro druhé. Praktickým vyjádřením této povahy člověka je přirozená dělba práce, ale i námi zkoumané manželství. Lidé si jsou navzájem 
komplementární, doplňují druhé tím, co oni nemají. Muž i žena, stejní co do svého lidství, se přesto v mnoha aspektech – biologických, psychologických, sociálních - liší. Tato ne-stejnost je přirozená a vzhledem k sociální povaze člověka vyžaduje i svoje společenské vyjádření. Vlastní smyslem manželství tedy není vzájemné smyslové, tělesné či psychické uspokojování manželů, ale plození a výchova dětí. V tomto ohledu také spočívá principiální nepřijatelnost srovnávání manželských a sodomských párů. Zatímco manželství je principiálně zaměřeno k předávání života (a to i tam, kde k němu z důvodu neplodnosti nemůže dojít), homosexuální soužití je ze své podstaty sterilní. Zatímco v prvním případě je komplementarita zřejmá i fyziologicky, homosexuální styk je protipřirozený, neboť nesměřuje k sídlu nového lidského života, mateřskému lůnu, nýbrž k části těla, symbolizující spíše než život zánik a smrt. V tomto kontextu je třeba na homosexualitu pohlížet i jako na jeden z předních symptomů civilizačního rozkladu, kterému dnes čelíme.
Plodnost však k dobrému a spokojenému manželství nestačí. Není smyslem manželství děti pouze rodit, svěřené potomstvo je také třeba zodpovědně vychovávat. A i k tomuto úkolu je třeba, aby manželé, z jejichž lásky nový lidský život vzešel, zůstávali obětavě spolu, neboť je to právě všestranná péče o děti, v nichž manželská láska nachází svoje nejvyšší naplnění.
Neznám manželství, jehož dobré plody by rostly na výhoncích bez trní. Je to nesnadné povolání, spojené s mnoha sebezápory a smyslem pro oběť. Dobrý manželský život prostě není zadarmo, ve výsledku je však k nezapl
acení. Nepřekvapuje mne proto, že v článku, který mne k napsání tohoto článku inspiroval, se konstatuje, že nejvíce depresí bylo vypozorováno u lidí, kteří zůstávají „věčně svobodní“. Jistě ne každý má v životě to štěstí na dobrého partnera a proto raději nese svůj kříž a zůstává v odevzdanosti do Boží vůle sám. To je však zcela jiná situace než je případ tzv. singles, kteří svoji budoucí samotu volí jako svůj životní styl. Pár takových lidí jsem poznal a řeknu vám, ani na vteřinu bych to s nimi neměnil…