Roman Joch mi ve své recenzi knihy Lukáš Petřík, Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, CDK, Brno, 2008, uveřejěné v minulém čísle Revue Impulz položil několik otázek (http://www.euportal.cz/Articles/4658-konzervativni-revoluce-najlepsia-kniha-od-ceskeho-autora-o-politike-novej-pravice.aspx ). Zde předkládám odpovědi.

 

 

Co se týče otázky centralizace/decentralizace v USA a Spojeném království, tak odpovídám, že jsem obecně zastáncem decentralizace (proto jsem mimochodem i odpůrcem Evropské unie).

 

Pokud hovoříme o postoji Margaret Thatcherové k decentralizaci, tak šlo po mém soudu v zásadě o dvě věci. Za prvé v britském ústavním systému existuje suverenita westminsterského parlamentu. Skotsko Zákonem o Unii vyslalo své zástupce do Westminsteru. Takzvanou devolucí a vznikem skotského parlamentu byl za vlády Tonyho Blaira princip suverenity britského parlamentu poněkud narušen a vznikla jakási anomálie, kdy Skotsko svůj autonomní parlament má, a Anglie ne. Je to situace podobná existenci zbytkového Česko-Slovenska (1938-1939), kdy existovaly centrální orgány v Praze i autonomní na Slovensku, ale v Čechách autonomní orgány nebyly. Čili bych řekl, že princip devoluce jde proti principům britské nepsané ústavy, proto ho Thatcherová nepodporovala.

 

Zde pak existuje obecný problém u konzervatismu, zda aplikovat nějaké univerzální principy, či se spíše držet tradice. Thatcherová se v tomto držela britské tradice. Jak jsem řekl výše, osobně princip decentralizace podporuji, ale je otázkou, zda vymýšlet nové konstrukce, které jsou cizí tradiční ústavě a zdali tyto nové principy nemohou narušit stabilitu britské ústavy, protože když se v ústavě udělá jedna změna, vyžaduje to často komplexní změnu, na kterou se váží další otázky.

 

Vytvořit z Británie klasickou federaci či personální unii? Bude to fungovat? Udrží to Skoty ve Spojeném království, nebo je to povzbudí společný stát opustit? Jak napsal Edmund Burke: „Sama idea konstrukce nové vlády stačí k tomu, aby nás na­plnila odporem a hrůzou. Za Revoluce (míněna Slavná revoluce – pozn. aut.)jsme si přáli, a přejeme si i dnes, odvozovat vše, co máme, z odkazu našich předků. Bedlivě jsme se vystříhali toho, abychom na zděděný kmen naroubovali odnož cizí přirozenosti původního stromu. Všechny reformy, jež jsme až dosud uskutečnili, se děly s odvoláním ke starým časům a doufám – ba co víc, jsem přesvěd­čen – že i při všech případných budoucích reformách se pečlivě přidržíme této tradice, autority a vzoru.“[1]

 

Za druhé u Thatcherové existoval prozaický či pragmatický důvod, proč příliš nepodporovala samosprávu jak zemskou, tak municipální, a to proto, že municipality byly často levicové a rozhazovaly prostředky, které jim přiděloval stát. A dále také, protože ve Skotsku i ve Walesu (navíc postiženém úpadekem těžby uhlí), měli převahu labouristé. Kdybych byl v kůži Thatcherové, přiznám se, nevím, jak bych reagoval. Obecné principy jsou někdy hezké, ale v praxi nemusí fungovat, pokud ústava není zapsána v mentalitě národa.

 

Jak říká Thatcherová „ani správně vybudované instituce nejsou samy o sobě zárukou demokracie. Potvrzují to všechny zkušenosti s pokusy zasadit semínka svobody do společností, které nemají to správné prostředí pro jejich růst. Takový pokus je marný a nakonec se může ukázat, že i nebezpečný…[2]je jasné, že omezování vládní moci, překážky kladené do cesty porušování lidských práv, zákonná práva a záru­ky nemohou nikdy nabýt na účinnosti, pokud nebudou vycházet z národních poměrů, institucí a zvyků, a pokud s nimi nebudou v souladu. Ústavu je třeba zapsat do srdcí, nejen na papír.“[3]

Tuto zkušenost ostatně ukázaly případy jižní Ameriky, kdy byla často „opisována“ americká Ústava, ale pokud se prostě občané těchto států nechovají jako Američané, nemůže to v praxi fungovat.

 

Jsem toho názoru, že do značné míry Američané vytvořili americkou ústavu, a ne ona je, i když samozřejmě, když začala působit, vliv následně měla. Ale pokud by americký národ v Ústavu nevěřil a nepřijal by ji, nefungovala by. Byla tradičním zakotvením svobod, které si kolonisté žijící v Americe vybojovali.[4]

 

Čili lze poněkud polemizovat s tvrzením Romana Jocha ohledně centralizace či decentralizace, že „Ak je správny postoj jeden, nutne nemože byť správny postoj druhý: je pre krajinu lepšie, aby bola zpravovaná centrálne, alebo na najnižšej možnej úrovni?“ Odpovídám, že pro každou zemi může být správný jiný princip a roubovat všem zemím stejné principy bez ohledu na tradici je nekonzeravitivní. 

 

Ještě bych krátce dodal, že aby jakákoli místní samospráva měla smysl, je nutné, aby rozhodovala o místních daních, které ji financují. Samosprávy nemají smysl, pokud slouží pouze jako agentury pro přerozdělování peněz z centra. Místní politici pak nejsou politiky, ale manažery a lobbisty, kteří bojují o státní dotace. A další věcí je, že samosprávy musí existovat na základě nějakých místních identit, což je například v případě Skotska oprávněné. Naopak naprosto nesmyslná je krajská samospráva v České republice, kdy byly uměle vytvořeny kraje. Tradiční oprávnění by mělo pouze zřízení zemské (Čechy, Morava, Slezsko).

 

A úplně nakonec ještě jednu myšlenku, s kterou souhlasila i Margaret Thatcherová a sice, že pokud by Skotové chtěli opustit společný stát, neměl by jim v tom nikdo bránit. Skotské království dobrovolně vstoupilo do unie s Anglií a pokud Skotové Velkou Británii již nepovažují za svou vlast, nechť jí opustí. Ačkoli jsem britofil a osobně by mě to mrzelo (už jenom kvůli krásné vlajce Union Jack!), podle mě nemá cenu žádný stát udržovat v unii proti jeho vůli a dokonce i násilně, jak se stalo ve Válce mezi státy 1861–1865 v Americe.

 

 

Ohledně otázky týkající se Evropské unie z idejí anglosaské nové pravice jednoznačně vyplývá obrana tradičních národních států jako prostoru pro zastupitelskou konstituční vládu (ideje Thatcherové a Reagana jsem pojmenoval ve své knize jako konzervativní nacionalismus), protože konstruktivismus je naprosto cizí konzervativnímu myšlení. Demokracie a zastupitelská vláda nemůže bez politického národa fungovat a Evropská unie svůj politický národ nemá. Chce ho uměle vytvořit, vykonstruovat, nařídit, nadekretovat shora, což je naprosto nekonzervativní.[5]

 

Divím se, že někdo, kdo se hlásí k pravici, může tento umělý, nepřirozený, sociálně-inženýrský konstrukt a stavění Babylonské věže podporovat. Stačí zmínit řadu multietnických federací jako Jugoslávie, Sovětský svaz či habsburskou monarchii (ta ovšem nebyla federací), které se rozpadly proto, že neměly společný démos.[6]  

 

I Spojené státy vznikly za cenu více než půl milionu zbytečně mrtvých. Věřím tomu, že by Roman Joch se mnou souhlasil, že ve Válce mezi státy 1861-1865 nešlo o otázku otroctví. Zachování Unie bylo cíl, zrušení otroctví a totální válka prostředek. Mimochodem Abraham Lincoln nebyl žádným milovníkem černochů. Chtěl je pěkně poslat zpátky do Afriky. Na příkladu Spojených států se navíc krásně ukazuje, jak federální vláda neustále bobtná a uzurpuje si moc jednotlivých států federace.[7]

 

Nemusím zde snad vyprávět o Československu, kdy bylo jasné, že by žádná federální fungující vláda vzniknout nemohla, protože nefungovaly celostátní strany, které by artikulovaly (jak se ukázalo neexistující) československý zájem, ale pouze národní, které oslovovaly voliče buď v Česku, nebo na Slovensku. Můžeme být rádi, že rozpad československé federace dopadl takto pokojně. Rozpad Evropské unie třeba takto nekrvavý nebude. 

 

A ještě jednu krátkou poznámku bych dodal. Současná debata o EU není o sporu mezi federalisty a obhájci národních států. Současná EU není na cestě k federaci, ale jedná se o brutální byrokratický centralismus, kdy 85 procent zákonů přichází formou směrnic z Bruselu,[8] které formálně schvalují hlavy exekutiv, ale doopravdy o 70 procentech z nich rozhoduje byrokratický Výbor stálých zástupců COREPER (a stejně i o většině z těchto zákonů rozhodují ještě nižší úředníci). Čili ani opravdový poctivý eurofederalista a konstitucionalista, který tvrdí, že centrální vláda má mít minimum pravomocí, nemůže tento odporný bruselský moloch v žádném případě podporovat. Pokud tak činí, je nekonzistentní či zaslepený.  

 

Ne, opravdu, člověk hlásící se k idejím nové pravice nemůže tento obludný socialisticko-konstruktivistický projekt protichůdný veškerým tradicím zastupitelské a konstituční vlády podporovat.

 

V jedné své dřívější reakci na Romana Jocha jsem napsal: „Roman Joch, který je pro mě v mnoha ohledech prototypem konzervativního gentlemana, však trpí jednou naprosto nekonzervativní politickou „úchylkou“, a tou je podpora vzniku   evropského národa a evropského státu, který dle mého soudu nemůže být ustaven nijak jinak, než sociálním inženýrstvím a konstruktivismem „filozofů a rozumářů“, což je vize naprosto nekonzervativní a dalo by se říci neojakobínská či neosovětská . Mé sympatie k němu mi nemohu zabránit k tvrdé kritice těchto názorů.“[9] Za tímto si nadále stojím, ač si Romana jako člověka nadále hluboce vážím. Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam.

 

Radek Sikorsky podporoval thatcherismus a reaganismus kvůli liberálně-ekonomickým reformám a antikomunismu. Pokud on a třeba dnes Pavel Bratinka, Daniel Kroupa či Rudolf Kučera podporují Evropskou unii, či obecně evropskou federaci, je to nevysvětlitelný zkrat jinak jistě moudrých mužů.

 

Jak tento zkrat vysvětlit? Jak vysvětlit zkrat maršála Pétaina a dalších katolický konzervativců při jejich kolaboraci s nacismem a jejich podporu perzekuce Židů? Znamená to, že snad katolický konzervatismus předpokládá kolaboraci s nacismem a vyhlazování Židů? Ne, je to nekonzistence, zkrat a nevím co ještě. (Mimochodem vichisté byli rovněž zastánci Francií a Německem vedené sjednocené Evropy[10]).

 

Pokud se mě tedy Roman Joch ptá, jak tito lidé mohou podporovat Evropskou unii, logickou odpověď mu nedávám, protože jejich postoj je nelogický. Možná, že tito lidé podobně jako američtí neokonzervativci podlehli racionalistickému konstruktivismu a chtějí stejně jako oni od zeleného stolu konstruktivisticky ustavovat nové politické systémy.

 

Nehledě na to, že, jak pěkně popsali Christopher Booker a Richard North ve své knize,[11] je evropská integrace od počátku založena na podvodu, tyranii byrokracie a obelhávání voličů. Lisabonská smlouva je naprosto logickým vyústěním tohoto vývoje, protože je podvodem, jak de facto přiznala Angela Merkelová či Valéry Giscard d´Estaign.  

 

 

Naprosto souhlasím s poslední charakteristikou situce nové pravice od Romana Jocha. A na otázku, proč prohrává nová pravice v morálně-kulturních otázkách, jsem trochu odpověděl ústy Rogera Scrutona a Pata Buchanana v poslední kapitole své knihy. Jde o to, že Reagan a Thatcherová se přespříliš soustředili na otázku bezpečnosti, zahraniční politiky a ekonomiky a poněkud opomíjeli kulturní válku a problematiku školství.

 

A to byla velká chyba. Teď budu možná pro některé konzervativce mluvit hodně kacířsky. Ticíckrát než zvýšení daní třeba o 10 procent mě bolí každý zmařený lidský život při potratu. Mnohokrát, než zavedení některé regulace či uvalení cla mi vadí, že národy naší civilizace vymírají, nerodí se děti, manželství se rozpadají a naše země začínají okupovat naší kultuře nepřátelští imigranti. Jsem sice obhájcem volného trhu, ale toto mě bolí mnohem víc.

 

Naprosto souhlasím s Patem Buchananem, když říká, že „Někteří z nás si...dodnes myslí, že naše rodiny, země, církev, kultura, stojí na prvním místě V bitvě století jsou tedy linie narýsovány. Patriotismus nebo globalizace. Národní stát nebo nový světový řád…Nezávislost je cennější než moc a za vlast má cenu bojovat. Lidé nesvěří svou lásku a nebudou loajální k EU, OSN, WTO nebo nějakému ´mezinárodnímu společenství.´“[12]

 

Jsem zastáncem svobodné ekonomiky, ale za ní život pokládat nebudu. Za svou vlast, rodinu a civilizaci ano. Lidé nebudou prolévat krev, pot a slzy za nějaké abstraktní myšlenky volného obchodu či bruselského Leviathana, ale za svou vlast (snad stále) ano. „We shall defend our Island, whatever the cost may be,“ řekl Winston Churchill ve své slavné řeči a Britové za ním šli.

 

Konzervativci opomněli otázku kulturní války a vzdělávání a nechali se pohltit ekonomismem. Proto válku o přežití věcí, principů ( i lidí) prohráváme a pokud si to neuvědomíme, tak tuto válku velmi brzy definitivně prohrajeme.

 

„Miliony lidí se ve vlastní zemi začaly cítit cizinci. Děsí se populární kultury…jež hlučně opěvuje hédonické hodnoty. Vidí mizet staré svátky a degradaci starých hrdinů. Vidí jak jsou umění a artefakty slavné minulosti odstraňovány z jejich muzeí a jak je nahrazují depresivní, ošklivé, abstraktní a antiamerické exponáty. Pozorují, jak knihy, které měli v lásce mizí ze škol…Kultura s níž vyrostli, umírá v zemi v níž vyrostli,“[13]říká Pat Buchanan a má pravdu.

 

Obecně zde platí teze kulturní války, kterou vyhlásil Pat Buchanan na republikánském sjezdu v roce 1992: „ V naší zemi probíhá náboženská válka o duši Ameriky. Jde o kulturní válku, která je pro povahu národa, jímž jednoho dne budeme, stejně podstatná, jako byla studená válka.“[14]

 

Je třeba udělat „dlouhý pochod institucemi“, ovšem směrem nazpátek. Jeden patriotický film Mela Gibsona toho dokáže mnohem více, než tisíc přednášek Rogera Scrutona. Katedra Gender Studies a další ideologické levicové katedry také napáchaly obrovské množství škody, protože formují novou elitu, která ovlivňuje společenský diskurs a veřejné mínění, takže je potřeba pracovat s mladými lidmi, aby se tím nenechali indoktrinovat. Tyto státem financované levicové instituce a různé „lidsko-právní agentury“ je třeba bez milosti zrušit (což nebude možné bez opuštění či zničení Evropské unie. Po přijetí antidiskriminačního zákona, Lisabonské smlouvy a s ní spojené Charty práv již teprve ne).

 

Když to řeknu konkrétně, pravice se až příliš dlouho preferovala ministerstvo financí a zájmy velkého byznysu (například, co se týče podpory imigrace jako pracovních sil). Nyní je potřeba zaměřit se na ministerstvo školství a kultury a učit děti – budoucí občany– milovat svou vlast a být hrdé na svou civilizaci. Dále je třeba podpořit rodiny a diskriminovat nezodpovědné jedince, na něž rodiny doplácejí.

 

Pokud použiju jazyk marxismu a neomarxismu, pravice by se nyní neměla tolik zabývat ekonomickou základnou, ale měla by bojovat o společenskou nadstavbu. Pokud si to včas uvědomíme, máme možná ještě, byť malou, šanci na záchranu toho, co je nám drahé.

 

PhDr. Lukáš Petřík

Autor je historik a politolog

 

---

reklama