Petr Hájek o jedenáctém září a agresi USA proti Srbsku
Čím to, že v prvním případě (11. září–pozn. redakce) se desítky a stovky milionů lidí v Americe ai mimo ni dodnes nedokázaly smířit se zbořením dvou budov a zcela propadly válečné psychologii, v jejímž rámci bez odporu souhlasily s dobrovolnou ztrátou podstatatných občanských svobod? A s hlasitým či nanejvýš mlčenlivým souhlasem akceptovaly pochod celých armád proti zemím, které na ně nejen neútočily, ale ani útočit nemínily? A proč naopak v druhém případě (bombardování Srbska – pozn. redakce) aplaudovaly bombardujícím leteckým svazům, angažujícím se zcela svévolně ve prospěch jedné ze stran v občanské válce, která se americké bezpečnosti v žádném myslitelném směru netýkala? Dosud se mělo za to, že je rozdíl, když nějaký stát zaútočí na jiný stát a napadený se brání například protiútokem. Jenže letecký útok Spojených států na Srbsko, které v devadesátých letech řešilo své vnitřní problémy, byl učebnicovou „humanitární“ agresí sovětského typu (argumentovat, že Srbsko nebombardovala Amerika, ale NATO, je obdobně pokrytecké jako tvrdit, že v roce 1968 byla Československu poskytnuta „bratrská pomoc“ armádami Varšavské smlouvy, nikoli Sovětským svazem). Zničení budov Světového obchodního centra na Manhattanu teroristy počátkem třetího tisíciletí naopak zcela určitě agresí jednoho státu proti jinému nebylo…bylo nanejvýš selháním institucí zajišťujících vnitřní bezpečnost USA, určitě ne však útokem jiného státu na Ameriku.
HÁJEK, Petr: Smrt ve středu, Dokořán, Praha 2009