13. června, v den 91. výročí druhého zjevení Panny Marie ve Fatimě, na svátek sv. Antonína, irský národ řekl evropským elitářům v Bruselu celým svým katolickým srdcem „NE“.

 

Irové dostali příležitost rozhodnout se, zda přijmou, či odmítnou dokument Evropské unie známý jako Lisabonská smlouva. Není žádným tajemstvím, že se, až na pár kosmetických úprav, jedná o stejný dokument, který Francouzi a Holanďané odmítli již v roce 2005, tedy tzv. Euroústavu. Lisabonská smlouva je vlastně také ústavou, jen se jí tak neříká. Smlouva de facto podřizuje všechny evropské členy nové nadnárodní federaci s jí vlastními atributy státu.

 

Politici, zejména předseda vlády Brian Cowen a jeho strana Fianna Fáil [dříve radikální nacionalistická strana, dnes něco na způsob ČSSD – pozn. překl.], dostali za domácí úkol smlouvu stůj co stůj prosadit, jinak se v Bruselu se zlou potáží. Strategie tábora pro „ANO“ brzy ukázala svou pravou tvář: říci lidem o smlouvě co nejméně. (Mimochodem, pan Cowen se při jedné příležitosti podřekl, že ji vlastně ani nečetl!) Vzduchem svištěly fráze jako „Evropa je dobrá pro Irsko“, které opakovaly všechny hlavní politické strany, a to bez jakékoliv případné diskuse nebo bližšího vysvětlení. Irský tisk a další média, s čestnou výjimkou několika menších tiskovin, zapomněly na svou předstíranou nezávislost a zcela nepokrytě dokazovaly, že jsou jen nástrojem propagandy. Ti, kteří zastávali stanovisko „NE“, byli nevybíravě uráženi a napadáni.

 

Stoupence „NE“ tvořila velmi různorodá společnost. Politickou sféru zastupovali podivní marxisté a socialisté všeho druhu, včetně levicové nacionalistické strany Sinn Féin, a řada nezávislých politiků. Lidové hnutí reprezentovaly zejména dvě hlavní organizace, katolická nacionalistická Coír (což v irštině znamená „Spravedlnost“) a neokonzervativní Libertas. Obě skupiny měly velikou podporu lidí z ulice, ovšem média a politici na ně vyrukovali s pomlouvačnou kampaní.

 

Nejvíce diskutovanými otázkami byly potraty, irská neutralita, zdanění právnických osob a mzdy zaměstnanců. EU by na základě smlouvy mohla v daných věcech tlačit Irsko k přijetí postojů a norem, které dosud tradičně odmítalo. Velké vášně rovněž vzbuzovala případná ztráta tak těžce nabyté irské svrchovanosti.

 

Týden před referendem byl můj rodný Donegal zaplaven plakáty proti přijetí Lisabonské smlouvy, které většinou vylepovali stoupenci Coír. Trefily se přesně do nálady obyvatelstva. Coír a dalším aktivistům pro život pomáhalo mnoho mladých nadšených lidí, jejichž řady se každým dnem rozrůstaly. Chodili od domu k domu a vysvětlovali lidem problematiku smlouvy. Obavu z toho, že EU bude nutit Irsko povolit potraty, k čemuž by samozřejmě došlo, sdílelo oprávněně mnoho lidí.

 

Z právního hlediska je jasné, že případné prohlášení o ochraně práv nenarozených dětí v Irsku by nemělo dostatečnou legislativní váhu. Lisabonská smlouva navíc od všech států požaduje „sladění“ trestního práva. Jelikož zákon o potratech spadá pod trestní právo, tak by jistě netrvalo příliš dlouho a v dané věci by došlo k požadovanému „sladění“ se zákonodárstvím ostatních států EU.

 

Irští biskupové kupodivu vydali prohlášení, že podle nich nebude mít smlouva na zákon o potratech žádný vliv. Neřekli přímo, aby lidé volili „ANO“, ale i tak vzniklo zdání, že ji podporují. Týden po zmíněném prohlášení rozeslal jeden odvážný donegalský kněz dopis všem svým farníkům, v němž odsoudil, jak to nazval, „Bezbožeckou smlouvu“. Otec Des Sweeney v dopise uvedl, že se nemají bát hlasovat „NE“, neboť Bůh je na jejich straně. Dále napsal: „Nenávidí [Evropská unie – pozn. překl.] jakoukoliv představu Boha. [...] To je ta Evropa, kterou máme přijmout za svou? [...] Je správné prodat svou duši jako Jidáš za třicet stříbrných?“ Případu otce Sweeneyho se hned chytila přední média, snad s účelem ho zesměšnit. Podařil se jim však pravý opak, a tak slova dobrého kněze dodala mnoha vlasteneckým duším odvahy říci v referendu jasné „NE“ Lisabonské smlouvě.

 

Dramatické události posledních dnů nicméně zastínily jistý podstatný prvek celé věci, a tím je samotná irská ústava. Současná irská ústava byla zavedena v roce 1937 předsedou vlády [v Irsku se mu oficiálně říká Taoiseach – pozn. překl.] Eamonem de Valerou, předsedou staré Fianna Fáil. Význam tohoto data jistě není nutné katolíkům vysvětlovat. V té době ve Španělsku probíhala občanská válka a celý svět mohl spatřit plnou sílu bolševické nenávisti vůči katolické církvi. Ústava, irsky zvaná Bunreacht na hÉireann, vstoupila v platnost dnem 29. prosince 1937 a v jejím úvodu stojí:

 

„Ve jménu Nejsvětější Trojice, od níž pochází veškerá autorita a k níž, jakožto našemu poslednímu konci, se musí veškeré konání lidí i států vztahovat,

 

my, národ Éire [Irsko – pozn. překl.],

 

pokorně uznáváme veškeré naše povinnosti vůči našemu božskému Pánu, Ježíši Kristu, který posiloval naše otce v průběhu staletí zkoušek,

 

s vděčností vzpomínáme jejich hrdinský a vytrvalý boj za znovunabytí oprávněné nezávislosti našeho národa,

 

slibujeme usilovat o společné dobro, a to s veškerou moudrostí, spravedlností a láskou, aby byla zajištěna důstojnost a svoboda každého jedince, dosažen pravý řád ve společnosti, obnovena jednota naší vlasti a zavládla svornost s ostatními národy,

 

s tímto přijímáme, ustanovujeme a sami sobě dáváme tuto ústavu.“

 

Zdá se mi, že výše uvedený úmysl ústavy byl naplněn právě 13. června 2008. Irsku se na rozdíl od ostatních evropských sousedů dostalo jedinečné milosti hlasovat o svém osudu, přičemž další milosti osvítily srdce lidí, aby volili moudře.

 

 

Převzato z Catholic Family News, červenec 2008.

Přeložila Lucie Hailandová.

 

Johanna Higginsová je spoluzakladatelkou Sdružení katolických právníků Irska. Specializuje se na trestní právo.

 

reklama