Co se to stalo s americkou pravicí?
Když prezident George W. Bush v poslední zprávě o stavu Unie uvedl, že federální vláda usiluje o to, „aby každé dítě v Americe umělo číst“ nebo že „je spravedlivé zdaňovat zisk podniků,“ tak to mohlo bystřejším pozorovatelům naznačit, že současná americká pravice se od idylických časů Old Right radikálně změnila.
Jde o změnu tak závažnou a rozsáhlou, že si zaslouží stručný historický exkurz za účelem pochopení její podstaty. Namístě jsou obavy, zda tato přeměna nespočívá v radikální etatizaci americké pravice a v převzetí mnoha socialistických tezí. To, jakou politiku uskutečňují politici, závisí především na jejich intelektuálním zázemí. Proto je užitečné podívat se na vývoj, kterým prošla dominantní část americké intelektuální pravice. Důsledky tohoto vývoje je pak možné vidět v politice uskutečňované prezidenty, kteří byli všeobecně vnímaní jako „pravicoví.“ Stará americká pravice se během třicátých let skládala v zásadě ze tří skupin.
Jednu skupinu tvořili individualisté a libertariáni jako Henry Mencken, Albert Jay Nock či Garet Garett, další skupinu představovali pravicoví demokraté (např. marylandský guvernér Albert Ritchie) vyznávající hodnoty laissez-faire Demokratické strany 19. století a konečně umírnění socialisté, kteří se pouze domnívali, že Rooseveltův New Deal zašel příliš daleko (např. Herbert Hoover).
Tyto tři skupiny tvořily opozici vůči doté doby nevídané socializaci ekonomiky a růstu federální vlády za vlády Franklina D. Roosevelta. Je třeba uvést, že intelektuální hybnou silou této opozice byli právě libertariánští „extrémisté.“ Stará pravice se děsila domácího i zahraničního intervencionismu a požadovala návrat před období New Dealu. Minimální požadavky, na kterých se všechny tři skupiny shodly, byly odstranění Social Security Act, Wagner Act, návrat k zlatému standardu a odstranění dalších opatření, která položila základ americkému státu blahobytu.
Část pravicové opozice by pochopitelně šla dále – k odstranění Federálního rezervního systému, federální daně z příjmu či dokonce až k odstranění Federal Judiciary Act z 1789 a k návratu
k Článkům konfederace. Stará pravice představovala to, co dělalo Ameriku Amerikou – ochranu vlastnictví, omezenou ústavní vládu, zdravé komoditní peníze a neangažování se v zahraničních otázkách (před kterým varoval už George Washington a kterému se neokonzervativci tak vysmívají).
V zásadě zdravé podobě vydržela americká pravice až do poloviny padesátých let. V této souvislosti není bez zajímavosti, že hlavní opozici vůči vstupu USA do korejské války nereprezentovali levicoví politici (snad s výjimkou marginální Komunistické strany) ale právě pravicoví izolacionisti. Ti si totiž uvědomovali, že pro svobodu Američanů představuje mnohem větší hrozbu Washington, D.C. než konflikt na poloostrově v jihovýchodní Asii.
Jak tedy došlo k nynější situaci? Je vhodné připomenout, že v polovině padesátých let už větší část pravicových vůdců byla po smrti (např. senátor Taft nebo plukovník McCormick) či v důchodu. Vzniklou mezeru zaplnila skupina intelektuálů kolem Williama F. Buckleyho a časopisu National Review. Zvláštností tohoto časopisu a celé této nepočetné skupiny (označované jako New Right) bylo to, že šlo do značné míry o bývalé levičáky a komunisty, kteří tíhli k trockismu. Když viděli, že se trockismus v Sovětském svazu nijak zvlášť neprosazuje, pokusili se využít svůj antistalinismus v politice právě v boji se Sovětským svazem – s bohem, který selhal.
Drobným problémem však bylo, že se nezřekli většiny trockistických tezí – zejména myšlenky permanentní revoluce a pochopitelně přijali za své myšlenky New Dealu a budování státu blahobytu. (V této souvislosti je užitečné připomenout, že např. Irving Kristol, „otec“ neokonzervatismu, byl bývalým členem 4. Internacionály...) V průběhu následujícího desetiletí byla americká pravice především zásluhou Williama F. Buckleyho „vyčištěná“ od všech „extrémistů“ – izolacionistů, Randistů, libertariánů či těch, kteří se odvážili oponovat Martinovi Lutherovi Kingovi a zavádění nových „občanských práv.“ Spolu s tím, jak se pravice zbavovala „extrémistů,“ přijímala do svých řad nové ide ology – trockisty, sociální demokraty či marxisty jako Sidney Hooka.
Takováto sestava neokonzervativců dokázala v krátké době získat obrovský vliv a vyprofilovat se jako jediná alternativa k levici. Politické spojení neokonzervatismu a Republikánské strany se završilo za doby Jimmyho Cartera, kdy značná část neokonzervativních trockistů „emigrovala“ z Demokratické strany. Za definitivní ztrátu naděje na změnu směřování americké pravice lze považovat rok 1992, kdy z volební soutěže o úřad amerického prezidenta vypadl paleokonzervativec Patrick Buchanan. Patrick Buchanan přitom do značné míry prosazuje řešení, pod které by se byli podepsali i představitelé starého amerického konzervatizmu – zahraničněpolitický izolacionizmus, omezení federální vlády či zastavení affirmative action. Skutečností zůstává, že se stal obětí doslova nenávistné kampaně neokonzervativců a mediálního establishmentu – označující ho za antisemitu a zpátečníka.
Neokonzervativci nezpochybňují „výdobytky“ New Dealu a stát blahobytu, pouze se ho snaží učinit trochu méně plýtvajícím, nesnaží se plošně snižovat a odstraňovat daně z principu, přistupují jen k jejich občasnému omezenému snižování s cílem „nastartování ekonomiky,“ už nevolají po návratu k zlatému standardu, ale snaží se „optimalizovat“ emisi papírových peněz, nepokoušejí se odstranit environmentální regulace, ale jen je učinit „efektivnějšími“ a hlavně si nemyslí, že by se federální vláda měla omezit na ochranu Američanů, ale že má ve wilsonovském duchu „učinit svět bezpečným pro demokracii,“ vykonávat tisíce různých rolí, doma i v zahraničí. S takovýmto intelektuálním zázemím je potom nemožné principiálně odlišit americkou pravici od levice, oba proudy se stávají stejně intervencionistickými, socializujícími a vzdálenými od ideálů otců zakladatelů.
Z české perspektivy se navzdory tomu může zdát, že republikánští prezidenti byli za posledních padesát let brzdou růstu federální vlády. Není tomu tak a ve světle toho, co bylo dosud řečeno o intelektuálním vývoji amerického pravicového hnutí, by nás to ani nemělo překvapovat. V situaci, kdy americká pravice převzala většinu socialistických tezí, rostla federální vláda jak za vlády demokratů, tak i za vlády republikánů.
Například Dwight Eisenhower v průběhu svého funkčního období zvýšil federální výdaje o 30 procent a založil Department of Health, Education and Welfare (Ministerstvo zdravotnictví, školství a sociální péče, název za který by se nemusela stydět žádná skandinávská země) a NASA (organizaci, která vede žebříčky největšího plýtvání v dějinách). Richard Nixon zvýšil během svého prezidentování federální výdaje o 70 procent, začal s pozitivní diskriminací a definitivně odstranil vazbu amerického dolaru na zlato.
Výjimkou může být Gerald Ford, který během svého prezidentování nestihl výrazně zvýšit vládní výdaje a celkově patřil mezi nejméně škodlivé prezidenty. Naproti tomu Ronald Reagan zvýšil vládní výdaje o 53 procent, přijal 250 000 nových vládních zaměstnanců a „zachránil“ Social Security zvýšením povinných odvodů. George H.W. Bush zvýšil federální výdaje o 12 procent, zavedl nové daně a podepsal mimo jiné neslavný Americans with Disabilities Act.
George W. Bush pokračuje v této nešťastné tradici. Aby to bylo jasné, stačí v rychlosti prolítnout jeho letošní zprávu o stave Unie. „Naším (...) cílem je zabezpečit kvalitní a dostupnou zdravotní péči pro všechny Američany.“ Pravděpodobně za peníze všech daňových poplatníků. „Předložil jsem vám komplexní plán pro oblast energetiky, jehož cílem je podpořit energetickou účinnost a úspory energie, rozvíjet čistší technologie a vyrábět více energie doma.“ Sektorové plánování? A co toto: „Předložil jsem legislativu o čistém vzduchu, která nařizuje snížit znečištění ovzduší během následujících 15 let o 70 percent. Předložil jsem vám Iniciativu za zdravé lesy (...) Dnes večer navrhuji vyčlenit sumu 1,2 miliardy dolarů na financování výzkumu, který by měl Americe umožnit stát se světovým lídrem ve vývoji čistých automobilů na vodíkový pohon.“ Nebo „Na celé zeměkouli Amerika dává najíst hladovějícím – přes 60 procent mezinárodní potravinové pomoci představuje dar lidu Spojených států. Dnes, kdy naše země přesouvá vojenské jednotky a buduje spojenectví pro bezpečnější svět, musíme si též připomenout, že posláním naší požehnané země je učinit tento svět lepším.(...) Žádám Kongres, aby v průběhu následujících pěti let vyčlenil 15 miliard dolarů, abychom odvrátili přílivovou vlnu AIDS v nejvíce postihnutých státech Afriky a karibské oblasti.“
Jde nepochybně o ušlechtilé cíle. Ale každý autentický konzervativec a libertarián musí zavrhnout federální vládu jako prostředek dosahování takovýchto cílů. Federální vláda nebyla založená k tomu, aby se starala o čištění lesů, vývoj vodíkových automobilů či o krmení hladovějících v rovníkové Africe. Federální vláda byla založená výhradně na ochranu života a majetku amerických občanů. Jestli existuje nějaká ústřední myšlenka staré americké pravice, tak je to právě tato. Není těžké si uvědomit, že to byla právě tato myšlenka, která učinila Spojené státy tak skvělou a jedinečnou zemí. Pomyšlení na to, že tato myšlenka je permanentně ignorovaná a pošlapávaná vůdci a představiteli politického hnutí, které by se k ní mělo hlásit, vyznívá proto mimořádně tragicky pro vyhlídky svobody ve Spojených státech, v zemi, ke které mnozí znechucení Evropané vzhlížejí s nadějí.
Laissez Faire 10/2003
