Není jednoduché škatulkovat konzervatismus. Funguje sice jako označení určité názorové skupiny, ale není jednotvárný. Pro zpřehlednění rozlišujeme konzervatismus např. geograficky jako kontinentální a anglosaský, nebo podle kulturního okruhu jako katolický, protestantský, ortodoxní resp. bezkonfesní. Historicky připadá v potaz také předrevoluční a porevoluční dělení (tj. před Velkou francouzskou revolucí 1789).

Každý národ s vlastní identitou přirozeně také přispěl k utváření konzervatismu. A tak máme asi tolik konzervatismů, kolik je národů, kultur a tvůrčích individualit pod sluncem. V diskusi není relevantním problémem stanovit jeden závazný, globální konstrukt konzervatismu. Vždyť konzervativci měli vždy pochopení pro různost kultur a zvyklostí. Pročež přáli každému, co jeho jest.

Konzervatismus pozitivně definuje řadu ctností. Víra, naděje a láska jsou první v hierarchii ctností, obsažených v duchovním dědictví křesťanské Evropy. Bez víry nelze najít odvahu k činu, bez naděje nelze přežít psychické ani fyzické utrpení, bez lásky se lidé pobijí. Proto konzervatismus postuloval obecné uznání těchto (a dalších) ctností, které jsou základem lidského soužití a pocházejí od Boha. Liebscherův sv. Prokop symbolizuje pro konzervativce ono černobílé vidění, které zdůrazňuje bývalý politický vězeň a spisovatel Zdeněk Rotrekl. Prokop Sázavský, který je nositelem významných ctností –pracovitosti (obdělával půdu, mýtil lesy), zbožnosti (upřednostňoval vlastní duchovní růst před kontaktem s lidmi), obětavosti (předcházel všechny v plnění povinností) a lásky (své znalosti předával aktivně ostatním lidem) – drží v jedné ruce zkroceného raracha, personifikaci neřestí, a v druhé ruce hůl jako obranný prostředek proti nebezpečím okolního světa. 

Dostupná literatura shrnuje základní rysy konzervativismu.[1] Od pokrokářských proudů se liší svým odporem k moderně. Konzervativci nikdy nepodléhali moderním ideologickým svodům. V jejich myšlení se vždy promítaly pozitivně stanovené hodnoty, které moderní levicový – nikoliv klasický – liberalismus neakceptuje. Pro konzervativce je nepřijatelný hodnotový relativismus.

V tomto bodě bývá konzervatismus přirovnáván k organickým myšlenkovým koncepcím, např. k socialismu. Tam, kde však socialismus vnucoval solidaritu pomocí různě stupňovaného násilí, konzervatismus sázel na svobodnou, soukromou iniciativu jednotlivců a lidských skupin, kterými už ve středověku byly rodina, cechy, univerzita, statek, klášter apod. Konzervatismus nekoncipoval sociální pomoc jako státní zásah, ale jako akt lidské dobrovolné vůle, jako praktickou charitas – lásku (ačkoliv se v 19. století charitas změnila v módní altruismus). Jít cestou etatistického donucení by byla sebevražda konzervatismu.

V konzervativním myšlení bychom našli zcela jistě řadu styčných bodů s klasickým liberalismem než s levicí. Výraznou shodou obou směrů je úcta ke svobodě jednotlivce, i když liberalismus jde dále při vymezení prostoru individuální svobody, a respekt k nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Svoji reálnou úctu ke svobodě demonstrovali konzervativci v historii nejmarkantněji tím, že dovedli být nezávislými na moderních, někdy podlézavých, jindy brutálních ideologiích. Za to mnohdy platili životem. Příkladem jsou francouzští sedláci ve Vendée, kteří odmítli antiteistickou diktaturu francouzské revoluce. Byli za to hromadně masakrováni režimem, který navenek deklaroval založení lepšího světa demokracie a práv člověka. V moderní době se k těmto obětem řadí např. němečtí konzervativci (př. Fritz Michael Gerlich), které nacisté popravovali za jejich rozhodnou věrnost konzervativním myšlenkám obsaženým v nauce Katolické církve. 

Kromě důrazu na zděděné tradice, pozitivně dané hodnoty a náboženství je dalším znakem konzervatismu skepticismus. Konzervativci nevěřili, že na základě zlepšování hmotného stavu lidstva se lidé automaticky stávají lepšími. Oproti revolučním teoriím nedůvěřovali umělým ideovým soustavám. Známe obavy Edmunda Burka z philosophes, intelektuálních původců revoluce. Konzervativci pokládali za nebezpečný také modernismus, kvůli jeho spjatosti s revolucí, která útočila proti osvědčeným institucím, zvykům a praxi. Modernističtí jakobíni nebo ruští bolševici hodlali odstranit starý svět a na jeho troskách vybudovat nový, s novými elitami, novým náboženstvím nebo sekulárním kultem atd. Šlo o revoluci ve všech oblastech života.

Novodobý konzervatismus reagoval záporně na porevoluční mobilizování obyvatelstva, jež je protivou vůči zásadě nechat na pokoji, nechat jít. K politické aktivizaci mas přispěla industrializace, urbanizace a proletarizace lidí, vytržených ze svého původního venkovského prostředí. Nástrojem se staly moderní ideologie, které se na jednu stranu soustřeďovaly na glorifikaci jednotlivce a povýšily ho zdánlivě na nedotknutelné palladium. V opačném případě ideologie vyučily lidské masy k tomu, aby – v zájmu určitého celku – převálcovaly jakýkoliv nárok na individualitu.

 

Čelit rigidním ideologiím znamenalo pro konzervativce nelehký boj. Měli odpor k pouličnímu schůzování a masovým shromážděním, protože nevěřili davu. Postrádali proto podporu mas, kterou měli jejich protivníci. Ani restaurační absolutismus po r. 1815 nevyšel vstříc přirozeným potřebám lidí a národů. Konzervativec „z povolání“ Lancknecht Bedřich Schwarzenberg v 50. letech 19. století odsoudil bachovský absolutismus kvůli jeho byrokratickému centralismu a názorově se tak setkal s liberálem Karlem Havlíčkem-Borovským.

 

Historická zkušenost hrála v konzervatismu důležitou roli. Pokud komunismus jednou zahubil masy lidí pro svoji utopickou vizi „ráje na zemi“ (což bylo oblíbené heslo nejednoho středověkého náboženského blouznivce), pak není nikdy možné tento systém omilostnit. Bez váhy zůstává alibistický komunistický argument, že Stalin ani Gottwald autentický komunismus neuskutečnili. Pokud by se v tomto konkrétním případě uznal nárok na omyl a právo opakovat komunistický experiment, svět by to nemusel přežít.

Možným východiskem pro oživení konzervatismu je neomezovat jej na akademickou diskusi, ale vidět v něm životní styl, alternativní (post)moderně. Jedná se však o cestu úzkou a nepohodlnou, možná jde spíš o pium desiderium než o reálnou celospolečenskou „hrozbu“ konzervativní obnovy.

 

Ačkoliv konzervatismus živoří, je zde a čeká na své zhodnocení. Mnoho mladých i starých konzervativců si patrně klade fatální otázku, jak můžeme konzervativní myšlenky uskutečňovat v našem světě, plném absurdních ideologií operujících s abstraktními a od života odtrženými pojmy, v rovnostářském systému, na jedné straně ateistickém, na druhé plném pseudonáboženských hnutí a novodobé eschatologie, v prostoru „bez zdrojů“, v podivném prostředí, které hlásá jako dogma anonymní, neurčitou náklonnost k lidstvu a ignoruje lásku ke konkrétnímu člověku, rodině, národu, zájmovému či profesnímu oboru?

 

Jistě v našich politických stranách existují konzervativně orientovaní politici. Viditelně konzervativci pracují v různých občanských sdruženích. Výrazně se kupř. uplatňují v hnutí pro-life, které usiluje o ochranu nenarozeného života a brání tradiční pojetí rodiny.

 

Provádět jakýsi konzervativní apoštolát je zvlášť těžké v prostoru handicapovaném prožitkem komunistické totality, jejíž dědictví chtě nechtě neseme. Nebude jednoduché odpovědět na otázku: Jak konzervatismus ovlivní chod sjednocující se Evropy? Zdá se, že optimistická federalistická koncepce přikročila k plánu vytvořit z Evropy různosti unifikovaný útvar, ne nepodobný státu. Historie opět staví konzervativce před zkoušku. Jak v ní obstojí?

 

Portál 5/2003

---

reklama