Vivat Ústavní soud!
Ve skutečnosti existují jen dvě formy vlády: absolutismus, nebo konstitucionalismus.
Tedy: všemocný stát, v němž je suverén, jenž má absolutní moc (ať už je to kdokoli: monarcha, lid, diktátor, většina, menšina, parlament, president, atd.); anebo ústavní forma vláda, pod níž NIKDO nemá absolutní moc, tj. pravomoci každého jsou omezeny.
Ústava má svou pozitivní funkci: určitým státním institucím určité pravomoci přiznává. Má však rovněž svou negativní funkci, jež je mnohem důležitější: každé státní instituci určité pravomoci upírá. Díky tomu je s Ústavou neslučitelný absolutismus; Ústava je vlastně opakem absolutismu.
Tak například - čistě namátkově, neboť příkladů je bezpočet - naše česká Ústava těmto státním institucím tyto pravomoci upírá: Poslanecká sněmovna nemá pravomoc schvalovat soudce Ústavního soudu; Senát nemá pravomoc vyslovit vládě nedůvěru; president nemá pravomoc zvýšit daně; Ústavní soud nemá pravomoc vyslat vojenské jednotky do zahraničí; vláda nemá pravomoc zavést státní náboženství; atd.
Suverén je ten, jehož vůle jest nejvyšším zákonem. Suverén je tudíž ten, jenž má absolutní moc. Proto suverenita, jež znamená absolutismus, je s Ústavou – a konstitucionalismem – neslučitelná.
Buď je ve státě někde uložena suverenita (tj. absolutní moc), anebo není. To první je absolutismus, to druhé je konstitucionalismus.
Jenže Ústavu je možné změnit, no ne? Ano, ale jen do určité míry. Podle naši Ústavy ji lze změnit tří-pětinovou většinou v obou komorách Parlamentu, tj. konsensem nejméně 120 poslanců a 49 senátorů.
Znamená to, že 120 poslanců a 49 senátorů jest suverénem? Že dohromady mají absolutní moc?
Mnozí si to myslí. Např. president Klaus či profesor Pavlíček. Jejich koncepce je jakobínská. Šedesát procent obou komor Parlamentu, toť suverén, toť absolutní (absolutistický) vládce, jehož vůle - jakákoli vůle - jest nejvyšším zákonem.
Příklad: jednoho dne 120 poslanců Poslanecké sněmovny a 49 senátorů Senátu Parlamentu ČR přijmou tento zákon v paragrafovém znění:
Paragraf 1.: (ústavní) Listina práv a svobod z roku 1991 ztrácí účinnost příští středu.
Paragraf 2.: Příští čtvrtek všichni zrzaví půjdou do plynu.
Podle stoupenců suverenity, vlády lidu – tj. stoupenců státního absolutismu („veškerá moc pochází z lidu“, „salus populi suprema lex“, atd., atd., viz sebrané spisy Hobbese, Rousseaua, Kelsena, skripta většiny učitelů právnických fakult u nás) - by toto rozhodnutí bylo plně ústavní. (Nikoli však již podle původního záměru – „original intent“ - tvůrců české Ústavy!!!)
Ještě jednou, podle naší Ústavy, pokud se minimálně 120 poslanců a 49 senátorů na něčem shodne, je to nutně – NUTNĚ – legální a ústavní?
Pokud ano (jak sugerují Klaus a Pavlíček a mnozí další), nežijeme v ústavním státě, nýbrž ve státním absolutismu. Tím absolutním, nadevše svrchovaným suverénem je pak, ovšemže, 120 poslanců a 49 senátorů. Naštěstí, toto není případ naši Ústavy. Opakuji, toto není Ústava ČR.
Ústava ČR totiž říká: Článek 9, odstavec (2): „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Článek 1 ústavní Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“
Tyto pasáže Ústavy jednoznačně deklarují, že její určité části jsou kýmkoli, jakkoli velikou většinou v Parlamentu – či jakkoli velikou většinou populace – nezměnitelné, neodstranitelné. Jsou rigidní, věčné a v tomto smyslu absolutní a, ano, suverénní. Podle naší Ústavy není v této zemi žádná konkrétní instituce suverénní, žádná skupina osob není suverénní – dokonce ani většina či všichni – ale jediným suverénem je Ústava! Žádná většina nemůže některé její pasáže změnit. Tj. ani tři pětiny ve Sněmovně plus tři pětiny v Senátu. Podle Ústavy jsou věci, které ani ústavní většina v Parlamentu učinit nemůže! Jinými slovy, žijeme v režimu ústavním, nikoli absolutistickém.
A nyní pointa tohoto blogu: Ústava jasně říká, jak lze rozpustit Sněmovnu. Tři pětiny poslanců a senátorů si však (de facto) řeklo: „My víme, co říká Ústava, ale my Ústavě říkáme: ‚Fuck you!‘ Rozpustíme Sněmovnu jak chceme my, nikoli jak říká Ústava. Naše vůle jest nejvyšším zákonem! My jsme (kolektivní) Führer, my jsme (kolektivní) suverén a absolutní, svrchovaný panovník; jak my chceme, tak bude!“
A ani se neobtěžovali změnit Ústavu. Otevřeně řekli: „Ústava říká to, ale my zase říkáme toto. A bude po našem!“ (V procedurálních otázkách, např. v tom, jak a za jakých podmínek lze rozpustit Sněmovnu, může ústavní většina v Parlamentu legitimně Ústavu změnit – na rozdíl např. od první hlavy Listiny práv a svobod, kterou nemůže ústavně a legitimně odstranit žádná většina – ale i v tomto případě se ústavní většina v Parlamentu nerozhodla Ústavu změnit, nýbrž ignorovat: „...my víme, že Ústava říká to, ale naší vůlí jest...“)
Jan Kalvoda, jeden z mála skutečných konstitucionalistů v ČR, to už nevydržel a napsal Ústavnímu soudu podání. A Ústavní soud Parlamentu, presidentovi, politickým stranám, vlastně všem, řekl: „Moment, ne tak rychle...“
A všichni (či téměř všichni) se jdou zbláznit...
Ústavní soud jedním tahem naštval presidenta Klause, profesora Pavlíčka (všechno to stoupence hobbesovsko-rousseauovského suveréna, tj. de facto absolutistického státu) a taky politické strany, které již s konkrétním datem voleb počítaly.
Obávám se, že Ústavní soud nakonec politickému tlaku ustoupí. Což by byla škoda. Má totiž nyní vynikající možnost obhájit konstitucionalismus a pokořit absolutismus. Konkrétně pokořit představu, že nějaká kombinace lidí či institucí jest suverénem, tj. má (a má mít) ústavně a legitimně absolutní moc, tj. smí a může ústavně a legitimně učinit cokoli. Co jen chce.
Např. poslat v pátek zrzavé do plynu.