Lze Americe vládnout?
Lze Americe vládnout?
Robert L. Kocher
(překlad vybraných částí eseje)
Robert L. Kocher je autorem knihy "The American Mind in Denial". Profesí je p. Kocher inženýr specializující se na fyziku pevných látek a dodatečně vystudoval klinickou psychologii.
Je autorem pronikavých esejů, které popisují ekonomické a sociální jevy dnešní Ameriky z pohledu mentality a převládajícího duševního stavu populace, které tyto jevy vyvolávají resp. se k nim úzce váží.Přispívá mj. na www.batr.org nebo www.freerepublic.com
přeložil Bedřich Hadžiu, podnikatel, překladatel a člen Svobodných
Právo na práci
Newyorský guvernér Mario Cuomo přednesl projev označovaný za nejlepší řeč na sjezdu Demokratů v roce 1992. Jeho projev byl rétoricky bezchybný. Obsah řeči samotné byl však patologický a nebezpečný a zároveň charakteristický pro myšlenkovou atmosféru sjezdu.
Cuomo pronesl jistá hrozivá tvrzení, která by nás neměla nechávat v klidu. Jedním z těchto tvrzení bylo, že každý má právo na práci. Toto tvrzení iracionálně odděluje existenci práce od předpokladů a prostředků nezbytných k tvorbě pracovních příležitostí. Pracovní příležitosti jsou podmíněně a existují tehdy, a pouze tehdy, když se úspěšně rozvíjí, nebo roste, průmysl a obchod, aby tyto příležitosti vytvořili. Když nikdo nevytvoří a nebude udržovat v chodu průmysl a obchod, nebudou ani žádné pracovní příležitosti. Pokud někdo zničí průmysl a obchod, bude zničena také potřeba práce, kterou s sebou tento průmysl a obchod nese. Stojí to deset či dvacet let něčí tvrdé práce a úsilí, aby vybudoval podnik, který bude nabízet pracovní příležitosti. Pokud budou lidem, kteří se snaží budovat průmysl a tvořit obchod, házeny klacky pod nohy, nebo budou takoví lidé ničeni, žádné pracovní příležitosti nevzniknou. Když ekonomika funguje, udržuje se potřeba práce. Když je ekonomika zničena, pracovní příležitosti jsou zničeny. Když je ekonomika zničena do té míry, že lze vybrat jen málo daní, nebudou existovat žádné vládní programy ani pracovní příležitosti vytvářené vládou. Prázdná prohlášení, že práce je politickým právem, na tom nic nezmění.
S pracovními příležitostmi se to má stejně jako s jídlem. Když nikdo nezorá pole a nezaseje, nebude žádné jídlo. Jídlo není politickým právem; je důsledkem inteligentního úsilí. Zaměstnanost je jako jídlo. Když lidé nebudou budovat průmysl a obchodovat, nebude žádná zaměstnanost.
Kdokoli, kdo má charakter a inteligenci, by se styděl za prohlášení, která činí Mario Cuomo. Nicméně dětinská mentalita moderního levicového liberalismu neuznává realitu nezbytných předpokladů, které je nutno splnit, aby mohla existovat zaměstnanost nebo cokoli jiného; uznává pouze nároky, a to bez podmínek.
Druhé tvrzení, které Cuomo přednesl ve své řeči (jež mu vynesla ovace ve stoje), je, že lidé, jimiž nejspíše myslel Republikány a další obhájce rodinných hodnot a racionální morálky, by neměli vnucovat svoji osobní morálku druhým. Osobní život a osobní morálka by podle všeho měli být věcí osobního rozhodnutí a osobní záležitostí.
Problém s touto takzvaně osobní morálkou a osobními rozhodnutími, na které se Cuomo a jemu podobní odvolávají, je, že nebyli, a nejsou, udržovány v osobní a soukromé sféře. Tato soukromá a osobní rozhodnutí jsou součástí posloupnosti událostí. Na jedné straně se vyžaduje, aby se první čin v této posloupnosti událostí odehrál na základě soukromé a osobní volby, tedy, aby dotyčný v kterékoli chvíli jednal tak, jak se mu zlíbí; na druhé straně zde není žádná vůle, aby následné události v této posloupnosti i nadále zůstávali soukromou a osobní záležitostí jednajícího. Naopak se vyžaduje, aby se následky takového soukromého a osobního jednání, následné události v této posloupnosti, staly prostřednictvím vlády finanční odpovědností veřejnosti. Vyžaduje se nepodmíněná společenská akceptace, poskytování podpory a garantování nákladů. Toto není soukromá morálka. Je to žadonění rozmazleného dítěte o ekonomickou a psychickou podporu pro jeho celoživotní výstřelky, které, ve jménu sociální citlivosti, není ani dovoleno rozpoznat a označit jako agresivní zneužívání ostatních a patologii.
Tento druh chování zabíjí náš národ.
Na vině je vždy někdo jiný
Vezměme si třeba Magica Johnsona. Pod povrchním šarmem basketbalového hráče Magica Johnsona se skrývá velké rozmazlené dítě bez osobního charakteru, které je přesvědčeno o svých nepodmíněných a neohraničených osobních nárocích. Užíval si s nekonečným zástupem žen, s lhostejností k čemukoli kromě vlastní zábavy, až se nakonec nakazil nemocí AIDS. Jaksi došel k přesvědčení, a teď se podržte, že jeho problém je důsledkem nedostatečného prezidentského vedení. Byl rozzlobený na prezidenta Bushe, který byl shodou okolností prezidentem v době, kdy se Magic nakazil AIDS, a vydával své vzteklé protesty.
Magic bohužel žije s rozsudkem smrti AIDS, ale to jej nezbavuje osobní odpovědnosti. Jeho problémem není, že nepoužíval kondom, ale že nepoužíval mozek. Toto neříkám ze zlé vůle nebo pomstychtivosti. Je to jednoduše zoufalý nářek.
Magic, s podporou mnoha dalších, vznáší směšné a pohodlně neurčité stížnosti, že prezident Bush selhal ve svém vedení, že nehovořil dostatečně otevřeně o AIDS, že to či ono. Podívejme se na toto v perspektivě stovek článků v novinách a časopisech a stovek televizních spotů věnujících se AIDS týden co týden. Představa, že pan Johnson a miliony dalších, jako je on, mají osobní odpovědnost vážně se zamýšlet nad svým jednáním, se stala nepřijatelnou. Na vině je vždy někdo jiný.
Prezident selhal ve svém vedení. Proč je prezident Spojených Států odpovědný za provádění osvěty na dospělém ženatém muži (alespoň domněle dospělém muži), který bez okolků skáče do postelí s neznámými lidmi? Máme oprávněné podezření, že rada ve smyslu "Prostě řekni ne!" by nebyla považována za přijatelné vedení. Taková rada by asi byla nejlepší možnou radou a je to rada, kterou je zoufale třeba uposlechnut. Ale není to druh vedení, který Johnson či ostatní požadují. Taková rada vyvolává novou sérii podrážděných reakcí od lidí, jako je Mario Cuomo, odsuzujících zasahování do osobních rozhodnutí a soukromé morálky.
Nacházíme se tedy v absurdní situaci, kdy se dospělý člověk snaží vinit prezidenta za svůj sexuální život, nebo něco jiného, a v tomto jeho postoji se mu dostává široké podpory.
Dle levicové logiky by tedy prezident měl běhat za každým občanem a neustále jej varovat, aby ve svém osobním životě postupoval s jistou rozvahou, zatímco Mario Cuomo současně vykřikuje o zasahování do osobních rozhodnutí a soukromých životů před hysterickými davy. Tato primitivní rozštěpená mentalita je zde v situaci rozhořčeného protestu proti neslučitelnosti svých vlastních požadavků.
V podstatě neexistuje žádný způsob, jak uspokojit nezralé lidi, kteří odmítají činit inteligentní volby ve svých dospělých životech. Když sami sebe zničí, dostanou vztek na vás za následky svých vlastních činů. Když jim navrhnete možnost volby, dostanou na vás vztek kvůli nepohodlí, kterým by trpěli, kdyby se museli vzdát některých svých potěšení v zájmu vlastního přežití, v zájmu přežití společnosti nebo v zájmu přežití práv ostatních.
Toto je postoj, který se vzpírá rozumu.
Před čtyřiceti pěti lety byly základními tématy a účelem vlády: obrana, veřejné práce, silnice, mosty, vzdělávání, ekonomie a péče o vdovy a sirotky. Pokud by dnešní vláda čelila stejným problémům i dnes, vládnout této zemi by bylo snadné.
Dnes jsou hlavními tématy vládnutí: jak naložit s problémem dětí bez rodin, které lidé počínají se stejnou vážností, s jakou se věnují poslední taneční módě; jak zabránit frajírkům v této zemi, aby dováželi rekreační drogy za miliardy dolarů a financovali jejich snadnou dostupnost na školních hřištích; jak přistoupit k debatě o faktech a rizicích potratů s lidmi, kteří vedou patologicky nutkavé a křiklavě promiskuitní životní styly; jak zajistit dostatečnou a dostupnou péči v jeslích pro bezprizorné děti, aby se jejich nezodpovědní rodiče mohli dál věnovat životnímu stylu "singles"; co dělat s dětmi, kteří se rodí se závislostí na heroinu nebo kokainu; jak zajistit, aby se lidé vzájemně nezabíjeli AIDS od sexuálních partnerů, které neznají natolik, aby věděli, co mají nebo nemají; co s dětmi rozvedených párů v zemi, kde jsou dospělí neschopní udržovat opravdové dlouhodobé vztahy nějaké hloubky nebo o takové vztahy nemají zájem; co s velkým počtem třináctiletými matek; jak přimět občany, aby používali alespoň minimální ochranu, když už jim nelze rozmluvit, aby zastrkovali své sexuální orgány do kohokoli, kdo se namane a o kom nic nevědí – někdy tempem několika sexuálních partnerů za noc; a co s lidmi z médií a zábavního průmyslu, kteří jsou ochotnými pasáky celého tohoto surrealistického patologického panoptika, s pomocí bývalého guvernéra New Yorku.
Financujte naše sebepožírání
Jak jsme se proboha dostali až sem? Toto nemá být hlavním účelem vlády. Toto není funkce vlády. Přinejlepším je to funkce pro vychovatele v útulku pro mladistvé delikventy a duševně zaostalé. Skryt kdesi v útrobách nemocničních pokojů státních ústavů pro duševně choré se má povalovat nepatrný počet pacientů s těmito charakteristikami. Namísto toho je tato země nyní zaplavena značným množstvím lidí, kteří se militantně projevují na této úrovni osobní nekompetentnosti pod praporem svobody levicového liberalismu. Mnoho nočních zpráv, protestů, sociálních hnutí, talk show, politických témat atp. připomínají četbu kapitol z psychiatrických textů.
Zástupy lidí s různými paletami těchto charakteristik nyní představují rozsáhlou, rozzlobenou a politicky mocnou skupinu, která je odhodlaná kontrolovat směřování této země uplatňováním demokratického procesu a využít nás ostatních k podpoře a financování jejich vlastního sebepožírání. Ústava za takovýchto okolností nic neznamená, protože politická většina se může vybavit právem zformulovat si novou ústavu, která bude napsána pro její vlastní účely a vyhlásit naši starou Ústavu neplatnou.
Nežijeme již v zemi dospělých lidí, usilujících o dospělou vládu, ale v obrovském nekontrolovaném blázinci plném hraničních psychotiků, kteří se dožadují hry na to, že jsou svými vlastními terapeuty nebo, což je ještě horší, chtějí být i mými terapeuty.
Současně upadá jejich zájem o cokoli jiného, a to včetně postupně se snižující účasti na základní ekonomické produktivitě.
Plné anglické znění eseje "Is America Governable?" naleznete zde: http://members.mountain.net/theanalyticpapers/govern.htm
The Laissez Faire City Times, Vol 3, No 11, 15.03.1999