Pornosvatba v kostele a kanonizace potratáře
Nerad píšu o skandálech v Církvi. A když už tak činím, je to proto, že jsem přesvědčený o tom, že nemohu mlčet. Když jsem se ještě účastnil moderní liturgie, měl jsem potřebu upozorňovat na nejrůznější nešvary mnohem více než dnes. To, že jim nevěnuji tak velkou pozornost jako dříve však není proto, že bych byl k strukturám Církve, nacházejícím se pod knutou modernismu, lhostejný. Prostě je dnes nemám neustále před očima. Tradiční latinská liturgie, jíž se účastním, je krásná, vznešená a plně vyjadřuje katolické učení o oběti mše svaté. Kázání je přehledné, praktické, věroučně zorientované, zkrátka vychází z těch nejlepších homiletických tradic Církve. Každá taková mše svatá je skutečnou posilou a požehnáním. Přesto si uvědomuji, že jinde tomu tak není. Často od lidí z farností, kde se slouží moderní ritus a kde moderní duch převládá i v jiných aspektech farního života, slýchám o různých liturgických, věroučných i mravních zlořádech. Kdybych měl o nich psát, neměl bych čas již na nic jiného. Kritika poměrů v Církvi je jistě na místě, ale nesmí být samoúčelná. Jejím smyslem není jen vyvolat rozhořčení, ale především si upevnit autentickou katolickou nauku a z ní vyplývající praxi.
To platí i v případě dvou událostí, o kterých se chci nyní krátce zmínit. Ta první se odehrála v malebném Želivě, ta druhá v americkém Bostonu.
Premonstrátský klášter v Želivě zažil již mnohá ponížení. Kdo by se domníval, že tím největším zlem, které klášter postihlo, byla jeho přeměna na internační tábor po zákazu mužských řádů komunistickým režimem, mýlí se. Přes veškerou hrůzu přineslo komunistické pronásledování také, i když to komunisti nezamýšleli, dobro – oběť ze strany internovaných a svědectví o zázračném uzdravení dominikána Jiřího Maria Veselého. Horší než komunistická perzekuce totiž bylo „spuštění na místě Božím“, jež se v želivském chrámu odehrálo letošního 22. srpna, kdy se zde konala svatba Reného Decastela a Evy Aichmajerové. Cožpak není katolický sňatek dobrem a tedy důvodem k radosti? Předpokládám, že většina čtenářů článků na tomto webu vidí tato jména poprvé. Podobně jako já, když mne na tuto svatbu upozornil e-mail od přítele. Jména obou osob jsem si „vygoogloval“ a nalezené stránky jsem rychle opustil, abych se nevystavil blízké příležitosti k těžkému hříchu. Novomanželé Decastelovi patří k předním „osobnostem“ českého pornoprůmyslu a soudě podle veřejně dostupných informací, nehodlají na této věci nic zásadního měnit. K tomu ještě podotýkám, že René je rozvedený a slečnu Evu si „bral“ v osmém měsíci těhotenství. To vám byla sláva! Přijela rodina, přátelé, svědčila samotná Lejla Abbasová, mluvčí ministra Kocába. Pornonevěsta, jak jinak, v bílých šatech, symbolizujících panenskou neporušenost a ctnost čistoty. Nevím, jak je možné, že úspěšně rozvedený Decastelo mohl dosáhnout na církevní sňatek, jsem si však jistý tím, že se jedná o úkon svatokrádežný. Kromě obou zmíněných celebrit nese největší vinu za znesvěcení želivského chrámu převor Jindřich Zdík Charouz, který podle serveru Novinky cz. svatbě předsedal. Psal jsem mu, ale na můj dopis zatím neodpověděl. Jistě mu prospěje, když i vy mu napíšete, co si o jeho jednání myslíte. Jeho emailová adresa je klaster@zeliv.eu . Kdo dává přednost hovoru po telefonu, měl by pana převora zastihnout na telefonním čísle 565 581 193.
Emailové ani telefonické kontakty na aktéry události v Bostonu nemám, ale i tak vám o ní krátce poreferuji. 25. srpna zemřel dlouholetý senátor za Demokratickou stranu Edward Moore Kennedy, nejmladší bratr zavražděného amerického prezidenta. Přejme Kennedymu, stejně jako každému člověku, spásu. Modlitba za duši zemřelého patří mezi základní skutky duchovního milosrdenství. Zádušní mše za senátora Kennedyho, přenášená televizí do celého světa, do této kategorie bohužel nepatřila. Odhlédnu-li od toho, že její součástí byl patetický projev nejlevicovějšího prezidenta amerických dějin, nelze naopak přehlédnout, že se celý obřad nesl v duchu nikoli zádušním, ale kanonizačním. A to v případě nebožtíka, jenž patřil mezi přední zastánce „práva“ žen na potrat a homosexuálů na sňatek. P. Mark Hession, pověřený homilií (celé liturgii předsedal bostonský arcibiskup a kardinál Sean O´Malley), přitom nešetřil na adresu zesnulého slovy chvály. Žil prý příkladným křesťanským životem a proto se můžeme těšit z toho, že je u Pána. Hlavní celebrant i koncelebrující kněží byli v bílém, pro fialovou, natož pak tradiční černou, liturgické místo nebylo. Dovedete si podobně velkolepé rozloučení představit v případě, že by Ted Kennedy trpěl rasistickými předsudky či popřel existenci plynových komor v Osvětimi? I kdyby toho litoval sebevíc, na jeho pohřbu by se sešla jen nejužší rodina, poslední hrstka přátel a televizní společnosti by si musely hledat jinou oběť svého zájmu. To, že senátor Kennedy upíral právo na život nenarozeným dětem a napomáhal homosexualizaci americké společnosti, jeho pozemskou kariéru nijak neohrožovalo, ba právě naopak. Zdá se, že dle mínění mnoha amerických katolíků to neohrožuje ani tu nebeskou. Skok propotratového politika ze Senátu rovnou do nebe, toť pravý „americký sen“!
/titulek redakce EUportal/