Mezi láskou k vlasti a zradou - Edward Kennedy (1932-2009)
Lev Senátu, Velký starý muž americké levice, Třetí nejdéle sloužící senátor v dějinách USA (1962 - 2009). Velice vlivný a nejúspěšnější legislativec za poslední čtyři dekády. Všechny tyto přídomky náleží jedinému muži - Tedu Kennedymu.
Pocházel z irsko-katolické rodiny v Bostonu v Massachusetts, jež měla a dodnes má značný vliv v Demokratické straně. Jeho otec Joseph byl velvyslancem ve Velké Británii na začátku 2. světové války. Jeho nejstarší bratr Joseph jr. v ní zahynul. Jeho další bratr John v ní zahynul málem, ale pak se v roce 1946 stal kongresmanem, v roce 1952 senátorem a v roce 1960 prezidentem.
Tehdy byli Kennedyové levicoví v ekonomických a sociálních otázkách, lhostejní vůči zápasu za občanská práva černochů a hodně pravicoví, pokud šlo o antikomunismus: další bratr Robert v 50. letech spolupracoval se senátorem McCarthym, jehož podporovali všichni Kennedyové. Robert se ve vládě svého bratra Johna stal ministrem spravedlnosti. V roce 1962 byl nejmladší Ted zvolen senátorem za Massachusetts; získal uvolněné křeslo po svém bratrovi prezidentovi. V roce 1963 byl John zastřelen v Dallasu, v roce 1964 Robert zvolen senátorem za New York a v roce 1968 kandidoval na prezidenta.
V druhé polovině 60. let se Kennedyové posunují výrazně doleva ve všech politických otázkách a od té doby představují levý okraj amerického politického spektra. Robert byl v roce 1968 - krátce před získáním demokratické nominace - zastřelen. Hlavou kennedyovské dynastie se stává Ted.
Čtyřikrát a dost
V létě 1969 po večírku na ostrově Chappaquiddick si Ted Kennedy s mladou Mary Jo Kopechne v noci vyrazil autem. Opilý nezvládl řízení a z mostu sjel do moře. Povedlo se mu z auta dostat, ale Mary Jo už nezachraňoval a ani havárii neohlásil. Druhý den ráno auto našli rybáři. Jak se zjistilo, Mary Jo v něm neutonula, nýbrž se zadusila: v autě byla vzduchová bublina, která jí umožnila několik hodin žít. Kdyby ji Kennedy pomohl, anebo hned zavolal pomoc, přežila by. Neudělal to. Jeho hanebné počínání způsobilo, že se nikdy nestal americkým prezidentem a ani nikdy nezískal nominaci. Usiloval o ni v roce 1980 v primárkách Demokratické strany proti Jimmymu Carterovi, který se mu zdál příliš pravicový, ale kterého nakonec ve volbách porazil mnohem pravicovější Ronald Reagan.
Kennedy v americké politice konzistentně a efektivně zastával čtyři postoje: (a) snahu socializovat ekonomiku, zdravotnictví a školství; (b) absolutně hájit právo na potrat bez jakéhokoli omezení; (c) prosazovat privilegia rasových menšin a imigraci Latinoameričanů do USA; (d) zastávat smířlivý postoj vůči Sovětskému svazu a ostrý odpor vůči Reaganově zahraniční politice, jež o porážku SSSR usilovala.
Pokud jde o první věc, jeho celoživotním nenaplněným snem bylo zavést v USA systém státní zdravotní péče; o což se dnes snaží Barack Obama. První a třetí bod dohromady byly pokusem vytvořit v USA většinu voličů závislých na státní péči, a tudíž zajistit permanentní volební většinu Demokratické strany. Pokud jde o druhý bod, Kennedyho bezpodmínečná podpora potratům mu zajistila, že ze strany feministek nebyl nikdy kritizován za svůj osobní život: na přelomu 70. a 80. se rozešel se svou dlouholetou manželkou a pak žil bonvivánským staromládeneckým životem, v němž střídal ženy častěji než košile a používal je jako své hračky. Kdyby se tak choval jiný politik, hlavně konzervativní, americké feministky by jej rozcupovaly. Tedu Kennedymu v jejich očích vše prošlo.
A konečně čtvrtý bod jeho agendy: John O’Sullivan ve své knize Prezident, papež a premiérka uvádí, že Kennedy měl takový strach z Reaganovy zahraniční politiky - obával se, že povede k jaderné válce -, že před volbami 1984 jezdil Sovětům do Kremlu radit, jak mají vůči Reaganovi vystupovat, aby mu v Americe nepřidali hlasy. Tato „konspirace“ s nepřáteli vlastní země byla na hranici velezrady. Budiž mu omluvou (je-li to omluva), že se obával - zbytečně - jaderné války.
Opilcem ve volném čase
Na začátku 90. let začal Kennedy v americké politice vypadat jako anachronismus. Byl příliš nalevo od jejího hlavního proudu a média začala probírat jeho nezřízený sexuální život a pití: opíjel se do němoty, nezřídka na veřejnosti, nikdy však v pracovní době, která u něho začínala brzo ráno a končila pozdě večer - vždy jen po nocích a dnech volna.
Kennedy si to uvědomil: omezil svůj excesivní životní styl a ke stabilizaci mu pomohl i sňatek s druhou, o dvaadvacet let mladší manželkou v roce 1992. Od té doby až do jeho smrti mohou jeho stoupenci i odpůrci jen konstatovat: byl to nejúspěšnější americký legislativec za posledních čtyřicet let.
O jeho smrtící politické účinnosti svědčí i to, jak v roce 1987 zmařil Reaganovu nominaci Roberta Borka na soudce Nejvyššího soudu. Bork je vzdělaný profesor ústavního práva, byl dlouholetým úspěšným soudcem a pro Nejvyšší soud byl kvalifikován; měl však jiné názory než Kennedy. Ten ve své řeči v Senátu, plné vitriolu, barvitě vylíčil, jak by schválení Borka za soudce Nejvyššího soudu znamenalo návrat do doby temna. Bork byl Senátem odmítnut a od té doby jsou nominace na Nejvyšší soud zpolitizovány.
Legenda trvá
Poslední politický triumf Teda Kennedyho, jimž změnil historii, se odehrál loni. Na začátku prezidentských voleb všichni měli za to, že zkušená Hillary Clintonová snadno získá nominaci. Pak ji ale v prvních primárkách ve státě Iowa porazil mladý, nezkušený, leč sympatický senátor Barack Obama. Kdyby ji porazil i v druhých primárkách v New Hampshire, získal by nominaci on. Jenže zvítězila Hillary a zdálo se, že Obama je nikoli hvězdou, nýbrž jen kometou americké politiky.
V tomto klíčovém momentu se Ted Kennedy s celou váhou svého politického vlivu postavil na stranu Baracka Obamy, a tím jej vysadil na trajektorii vedoucí až do Bílého domu. V emotivním, ceremoniálním projevu jej de facto adoptoval do kennedyovského klanu a naznačil, že Barack Obama je čtvrtým bratrem Kennedym. Legenda trvá...
Ted Kennedy zemřel, jeho tělo v hrobě tlí, ale jeho duch kráčí dál - alespoň na levém křídle Demokratické strany. Pokud však jde o jeho duši, doufejme, že Bůh bude hodně milosrdný.
Vyšlo v Hospodářských novinách 2.9.2009