Evropa ve stínu arabského půlměsíce
Nedávný happening studenta pražské uměleckoprůmyslové školy, kdy se z amplionu několik týdnů ozýval zvukový záznam muezzinových výzev k modlitbám, měl - podle slov autora - přispět k mezikulturnímu dialogu. Jeho kolega se zase nechal slyšet, že takové vstřícné gesto je třeba a že by prý v arabském světě mohli tamní lidé na oplátku učinit něco obdobného, co by naopak přiblížilo naši kulturu jim. Taková naivita je snad pochopitelná u „umělců“, kteří se více než rozumem, řídí svými city a pocity. Ještě horší však je, když podobně naivně uvažují i politici, intelektuálové či novináři, ovlivňující mínění veřejnosti.
Příkladem toho je dosud vehementně prosazovaná myšlenka multikulturalismu, coby pokojného soužití vícero odlišných kultur a jejich vzájemného obohacování. Zní možná idylicky, ale její praktické uplatnění se míjí cílem. Třetí generace přistěhovalců – navzdory tomu, že se již narodili v Evropě tímto multikulturalismem nasáklé - necítí mnohdy k hostitelské zemi ani tu nejzákladnější míru loajality. Teroristické útoky jsou toho nejkřiklavějším potvrzením – přesto jsou však jen pověstnou špičkou ledovce.
Závažnější – protože ne tak patrnou - hrozbou je sílící islamizace Evropy v důsledku neochoty imigrantů začlenit se do společnosti (a naší o to větší přehnané ochoty jim to promíjet a odstraňovat ze svého středu vše, co by je mohlo pohoršovat), v důsledku nedostatečné imigrační politiky jednotlivých států a v neposlední řadě i v důsledku vysoké natality přistěhovalců (a klesající porodnosti původního obyvatelstva). Pošlapáváme vlastní tradice, národní a křesťanské symboly i své národy samotné. Ne tak přistěhovalci. Svých tradic a hodnot se nevzdávají, striktně se jimi řídí a zachovávají si tak identitu, zatímco my se té své zříkáme. Přizpůsobujeme Evropu jejich potřebám, třebaže by tomu mělo být naopak. A začne-li kdo tuto sebevražednou politikou kritizovat, je označen za xenofoba a rasistu.
Chceme-li však z Evropy zachovat to, co ji činí Evropou, pak je pokračování v daném kursu smrtící; v cílové rovince tohoto multikulturního maratónu nás čeká jen deziluze a úpadek. A těch několik málo levicově-liberálních náhražek (tolerance, politická korektnost aj.), tolik vzývaných v dnešní postmoderní době, stěží vyplní prázdné místo, které zde zbývá poté, co jsou všechny vznešené ctnosti, ideje a myšlenky západní civilizace jedna po druhé odhazovány na smetiště dějin. Vše, co nám kdy bylo důvěrně blízké, je v zájmu „pokroku“ označeno za přežilé a hodné zavržení. Jsme tak na nejlepší cestě stát se cizinci ve vlastní zemi, která se dychtivě vrhá na vše cizí, ale za své vlastní se stydí.
V ČR zatím podobné negativní jevy, ke kterým například nyní dochází ve Francii, bohudíky nezakoušíme, nicméně hrozící vstup Turecka do EU a následný přesun desítek milionů tureckých muslimů do evropských měst může znamenat i pro nás nevídané potíže. Proto bychom se měli poučit od našich západních sousedů a neopakovat jejich chyby.
Zatím jediná strana v naší zemi, která si boj proti islamizaci stanovila jako součást volebního programu, je nově utvořená formace Vladimíra Železného (NEZ-DEM). V tuto chvíli jde sice jen o slova a sliby, ale v dnešní politicky korektní době je již toto značně odvážný počin. Nebude-li pravicová ODS prosazovat stejně zásadové postoje (v otázkách imigrace či vztahu k EU), hrozí jí podobný osud jako britským konzervativcům, kterým hlasy ubírá menší, ale o to odvážnější strana UKIP (United Kingdom Independence Party). Uvidíme, zda se panu Železnému podaří stejný kousek.