Klaus: Společná evropská idea neexistuje
Děkuji za pozvání na vždy inspirativní „Pasovské rozhovory“ a rád dodávám, že si velmi vážím příležitosti vést diskusi s tak významnou osobností současné Evropy, jakou – mimo veškerou pochybnost – je pan kardinál Schönborn.
Jistě zde dnes nebudeme diskutovat detaily církevní nauky, to bych mu nebyl seriózním partnerem, ani stále se vracející otázky vztahu státu a církve. Ani já zde dnes večer nebudu k diskusi nabízet konkurenční hypotézy vzniku dnešní finanční a ekonomické krize, či jiná podobná témata mého oboru, ekonomické vědy.
Otázka, kterou organizátoři pro dnešek zvolili – Gibt es eine gemeinsame Idee Europas? – je na první pohled tématem vhodným skoro pro každého, neboť nevyžaduje odbornou znalost žádné specifické vědní disciplíny. Stejně tak se ale dá říci, že není tématem pro nikoho. Skoro nikdo nemá nárok se ho chopit, skoro nikdo nemůže tvrdit, že má pro jeho diskusi nějaké komparativní výhody. Takové „výhody“ však určitě nemají lidé, kteří sami sebe považují za velké Evropany jedině díky tomu, že už pozapomněli odkud jsou a že díky štědrosti institucí Evropské unie mají už onen skutečně evropský život – snídají v Londýně, obědvají ve Varšavě a večeří v Lisabonu.
Měl bych asi prozradit, že když se začalo přibližovat datum našeho dnešního setkání, začal jsem se divit, jak jsem se mohl odvážit účast na této debatě – a navíc v němčině – přijmout. Přesto si hned v úvodu troufám říci, že si myslím, že je dnešní akce postavena na chybném předpokladu, kterým je to, že náš kontinent nějakou ideu má, jestli ne, že ji mít má a že teď jde jen o to, zda už tuto ideu známe nebo teprve znát budeme.
Chtěl bych být dobře pochopen. Nikdo z nás jistě nezpochybňuje to, že se v průběhu času vyvinul evropský civilizační prostor se svými judaisticko-křesťanskými kořeny a se svým pojetím svobody člověka a jeho práv, který je odlišný od některých jiných částí světa, například Asie. Na těchto základech v průběhu dějin vyrostla naše západní, euro-americká civilizace v podobě, jak ji dnes známe. Pokud bychom chtěli nalézt její nejvyšší společný jmenovatel, její hlavní charakteristiku (nemyslím však, že „ideu“), pak bych zvolil pojem svoboda. I s vědomím toho, že to Evropu neodlišuje od Severní Ameriky.
To je jednou věcí. Druhou je to, že je na našem kontinentě v posledních desetiletích uskutečňován politický či spíše sociálně-inženýrský pokus o umělý konstrukt zvaný Evropská unie. Tento pokus, který je dalším dějstvím pokusů o sjednocování Evropy, dle mého názoru je však ve své dnešní podobě v protikladu k původnímu principu či „ideji“ Evropy, kterou je svoboda. Právě to je zdrojem mých známých pochybností o dnešním vývoji evropské integrace.
Evropa určitě
- není národem, ani nadnárodem, protože neexistuje evropský lid, evropský demos,
- není homogenním etnikem,
- není něčím jako velkou, celokontinentální obcí,
- není kulturně homogenní (nemá jednu jedinou kulturu),
- není vědomě a jednotně se chovající entitou (ekonom by řekl, že nemá subjektivitu).
Evropa proto nemůže mít dějepis. Dnešní sepisování učebnic evropského dějepisu považuji za falsifikaci historie a za až příliš zřetelnou účelovost. V Evropě není žádná společně sdílená paměť, ta je pisateli těchto učebnic uměle, ex-post, konstruována.
Říkám-li toto všechno, neříkám, že v prostoru Evropy není možné usilovat o nějakou racionální, pragmatickou, lidmi vytvořenou konstrukci, o nějaké Evropské společenství či Evropskou unii, založenou na dohodou vzniklém výběru z jednoho místa řízených či společně prováděných věcí. V Evropě jistě existují evropské „veřejné statky“ i společně sdílené hodnoty (i když ty samy o sobě nevytvářejí onu hledanou evropskou ideu). Proto považuji za historický omyl institucionalizovat Evropu na bázi myšlenek dnešních exponentů europeismu (viz můj text „Co je to evropeismus?“, MfD, 8. dubna 2006).
Úplně jinou otázkou je to, má-li či měl-li v minulosti nějaký myšlenkový koncept (nějaká víra) – buď náboženská (v případě křesťanství) nebo sekulární (svoboda, lidská práva, humanismus) – nějaký integrující, v tomto smyslu „evropeizující“ efekt? Snad ano. A bude-li toto pan kardinál hájit, nebudu nesouhlasit.
Jsem rád, že mohu žít v Evropě a že k ní patřím. Pro mne je Evropa jedním z referenčních rámců mého života v duchovním a kulturním rozměru. To není málo. Ale více to není. Žádnou společnou ideu nejenže nemá a mít nemůže, ale ani ji nepotřebuje.
Václav Klaus, Pasovské rozhovory, úvodní slovo k diskusi, Mediální centrum nakladatelství Verlagsgruppe Passau, Pasov, 16. září 2009
(Publikováno v Lidových novinách dne 17. září 2009)
Dovolil bych si parafrázovat M. Thatcherovou, která kdysi vzbudila velké pozdvižení výrokem, že „there is no such thing as society“, já bych symetricky dodal, „as Europe“. Myslela to ale jen v jednom jediném, přesně definovaném a pro mne zcela srozumitelném smyslu: „Evropa není an independent operator in human affairs“.