Prezidentovo lisabonské drama aneb bude odčiněna Benešova kapitulace?
Zápas Mirka Topolánka s Václavem Klausem získal nový rozměr. Úterní audiencí u José M. Barrosa (na Topolánkovu vlastní žádost) se M. Topolánek začlenil do společnosti politiků, kteří se spojili s cizí mocí proti hlavě svého vlastního státu. Takové jednání by bylo oprávněné jen tehdy, když by nejvyšší představitel státu projevoval zřejmé sympatie k některé z totalitních ideologií a svůj úřad v tomto duchu zneužíval. Prezident Klaus však v souvislosti s Lisabonskou smlouvou nedělá nic jiného než to, k čemu je morálně vázán svým prezidentským slibem - „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Připomeňme si, co prezident Václav Klaus prohlásil na adresu těch senátorů, jejichž „zásluhou“ byla Lisabonská smlouva k prezidentské ratifikaci „odklepnuta“: „Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na svou politickou i občanskou integritu a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme. Toto odmítám. Buď jsme po listopadu opětovně nabyli suverenitu a tím i odpovědnost za další osudy naší země, nebo to celé byl tragický omyl. To je v roce dvacátého výročí listopadu 1989 obzvláště aktuální připomínka… Mé názory na tuto věc jsou známé a jasné. Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor.“
V případě irského „ano“ se prezident Klaus paradoxně stane oním pověstným, i když europeisty nechtěným, „panem Evropou“. Barroso, Merkelová, Sarkozy a spolu s nimi i celý Bruselistán budou odkázáni na Václava Klause. V politickém životě a státnickém díle Václava Klause přichází okamžik, který s velkou pravděpodobností rozhodne o tom, zda se zařadí mezi velikány českých národních dějin či po bok Edvarda Beneše, který svým kapitulačním jednáním v únoru 1948 rozhodl o hladkém průběhu komunistického puče v poválečném Československu.
Ano, tento příměr je zcela na místě. V případě, že dojde k ratifikaci Lisabonské smlouvy, nebude sice znovunastolen komunismus, o ústavní a politický převrat se však jednat bude. Pokud by nakonec Václav Klaus očekávanému brutálnímu nátlaku budovatelů Čtvrté říše podlehl, nebude již dále možné hovořit o České republice jako o politicky svrchovaném státním společenství. A prezident Klaus, pokud by i nadále setrvával ve funkci prezidenta, by byl degradován na úroveň pouhého gubernátora. A celá Česká republika na úroveň euroregionu (německy se to řekne stejně, že).
Proto všichni, kteří si uvědomují vážnost situace, by se měli zúčastnit sobotního Pochodu na Hrad. Po předání memoranda Podporujeme svého prezidenta do rukou nejvíce povolaných budeme naslouchat slovu mluvenému i zpívanému (Tomáš P. Hamet a Sebranka), pít burčák a s pobavením sledovat závěrečnou loutkovou grotesku o jedněch loutkách ve stále grotesknější zemi.
Nashledanou v sobotu 3. 10. v 15:00 před velvyslanectvím Irské republiky na pražské Malé Straně!
