Stručný obsah žaloby na Lisabonskou smlouvu
Základní východisko:
ČR je svrchovaným, ale také demokratickým a právním státem (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Senátoři nejdříve definují znaky právního státu, poté demokratického právního státu a konečně i svrchovaného demokratického právního státu, a s nimi pak konfrontují LS jako celek i jednotlivá ustanovení Římské i Maastrichtské smlouvy (ve znění Lisabonské smlouvy). Na základě toho namítají:
1) LS jako celek svým zpracováním nesplňuje požadavky právního státu: Je extrémně nepřehledná a nesrozumitelná. Přestože zcela zásadně mění uspořádání EU, je formálně pouhou novelizací Římské a Maastrichtské smlouvy: mění však až 90% všech jejich ustanovení, lze tedy říci, že je VYTUNELOVÁVÁ - zůstane z nich jen slupka, zbytek se změní od základu. Takový postup odporuje principu právního státu (určitě mnohem víc, než tzv. přílepky, zakázané pro svou nesrozumitelnost ÚS před časem; právě o tento nález se žaloba opírá);
2) LS na mnoha místech není politicky neutrální, prohlašuje za cíle EU i takové cíle, které patří do programů politických stran, ne do základních předpisů EU. Tím se dostává do rozporu s principy demokratického právního státu, protože už předem omezuje otázky, o kterých se má rozhodovat ve volbách (asi jako kdyby někdo řekl, že do voleb smí jen levicové programy); jedním z takových cílů je např. "řádná správa věcí veřejných v celosvětovém měřítku";
3) Senátoři namítají i to, že v Lisabonské smlouvě může aparát EU dodatečně provádět úpravy a opravy: "Tato publikace je prozatímní povahy. Do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost mohou být provedeny určité opravy jednotlivých jazykových znění tak, aby byly napraveny případné chyby, které budou v Lisabonské smlouvě nebo ve stávajících smlouvách nalezeny." - citováno z publikace LS v ÚŘEDNÍM věstníku EU. Z toho je zřejmé, že hlavy států a vlád v Lisabonu podepisovaly ne smlouvu, ale pouhý polotovar, dodatečně opravovaný za pochodu. I to odporuje principu právního státu. Tento postup odporuje zákazu retroaktivity, mimo jiné.
4) Senátoři opět napadají ustanovení, které umožňuje pozastavení členských práv. Toto ustanovení napadl již Senát pro rozpor s principem svrchovanosti. Skupina senátorů ale napadá ne ustanovení jako takové, ale podmínky pozastavení: Ty jsou formulovány velmi neurčitě, jsou proto zneužitelné a odporují principu právního státu.
5) Protiútavní je ustanovení, podle kterého je základem EU zastupitelská demokracie. Navrhovatelé tvrdí, že základem musí zůstat rovnost členských států, Evropský parlament je v rámci mezinárodní organizace pouze žádoucí, luxusní doplněk, ale nesmí být základem EU. Pokud by byla základem, stala by se EU státem.
6) Členové Komise mají být mj. vybíráni i podle jejich "evropanství". Senátoři namítají, že jde o diskriminační ustanovení, které brání osobě s nonkonformními názory kandidovat do komise.
7) Senátoři namítají, že Lisabonská smlouva podmiňuje tzv. posílenou spolupráci (tj. spolupráci mezi jen některými členy EU nad rámec spolupráce v rámci EU) souhlasem EU. To je typické pro federaci, ne pro spolek svrchovaných států. Asi jako kdybychom chtěli zakázat žárovky už před 5 lety po dohodě s Poláky a EU nám to nedovolila s tím, že musíme počkat na ostatní ...
8) LS považuje za svůj cíl "společnou obranu EU". To odporuje principu svrchovanosti: ČR nesmí přenést pravomoci zásadní pro zachování existence státu (obrana, výběr daní, stanovení trestných činů apod. - jsou vyjmenované v bodech 52 - 56 žaloby)*, a to ani ve výhledu. Sám cíl "společné obrany EU" odporuje naší Ústavě. (A nadto se vylučuje s existencí NATO.)
9) LS omezuje možnost států z Unie vystoupit. Není pravda, že ji členům dává - možnost vystoupit existuje již dnes. LS ji však podmiňuje dohodou a dvouletou lhůtou, v praxi si tedy EU může klást takové podmínky pro vystoupení členského státu, které pro něj budou zcela nepřijatelné. Tyto podmínky nejsou vůbec blíže vymezeny, mohou tedy být jakékoli. To odporuje principu právního státu, konkrétně tomu, že právní předpis musí být dostatečně konkrétní, aby nebyl zneužitelný.
Senátoři chtějí, aby Ústavní soud dotáhl do konce svou vlastní myšlenku z listopadového nálezu k Lisabonské smlouvě, myšlenku o sdílené suverenitě, a nahlas řekl, že česká Ústava sice připouští přenos pravomocí českého státu na orgány EU, ALE JEN NĚKTERÝCH, a že tedy případný budoucí vznik evropského státu či jen samotný takový cíl by byl v rozporu s českou Ústavou, a to neodstranitelně - ústavní zákon, který by to chtěl změnit, by byl v rozporu s materiálním jádrem ústavy a Ústavní soud by ho musel zrušit stejně, jako zrušil říjnové volby.
10) Imigrace. V rozporu s Ústavou jsou následující ustanovení:
"Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem." a
"Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem.".
Právo rozhodovat o složení obyvatelstva patří k základním právům státu, které mu umožňují zachovat si svůj vlastní společenský a kulturní charakter. ČR proto nesmí přenést na někoho třetího pravomoc řídit migrační toky skrz nebo na svém území.
11) IRSKO: tzv. záruky Irsku byly přijaty v rozporu s českou Ústavou a jsou proto neplatné. Protože doplňují Lisabonskou smlouvu - ve prospěch Irska mění některá její ustanovení - musely by být schváleny stejně jako samotná LS, tedy ústavní většinou v Parlamentu. Bez toho mají charakter pouhého právně nezávazného slibu. Nejsou například vůbec závazné pro Evropský soudní dvůr.
*) Citace: "Podle názoru navrhovatelů nepřenosné jsou zejména následující pravomoci orgánů České republiky:
52. rozhodování o příjmech a výdajích České republiky;
53. rozhodování o obraně České republiky obecně a její organizace jakožto demokratického právního státu zvláště;
54. rozhodování o tom, co je trestným činem, o vině a trestu;
55. rozhodování o zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti v České republice a obecně o policejní pravomoci v užším slova smyslu; a soudní a policejní rozhodování v klasickém, nejširším slova smyslu, tj. na území České republiky nesmí vyvíjet činnost soudní a správní orgány jiné moci, s výjimkou případů mezinárodní justiční spolupráce;
56. rozhodování, které má mimořádné dopady na kulturní a společenský život české společnosti."
(inspirováno německým ÚS, který to rozebírá snad ve 30 bodech)