Jako jinde v Evropě, davy jásající mládeže, duchovní obřady v plenéru i v neobvykle vstřícné televizi, kordóny kléru a nezbytní politici, zvláště prezident, jenž navzdory svému proklamovanému „husitství“ církve československé byl vidět všude. Stodvacet tisíc návštěvníků v Brně a padesát tisíc ve Staré Boleslavi, němluvě o půl miliónu televizních diváků, není v nábožensky vlažné zemi ani málo ani mnoho.

Stařičký papež (82) svou stydlivou důstojností vzbuzuje spíš sympatie než antipatie, přestože jeho návštěva, historicky přemyslovského dvojdomu Čech a Moravy, byla pokusem o obnovu a integraci katolické církve do svatováclavské symboliky a tisícileté duchovní tradice. Proto také zdůraznil význam Václavovy mučednické koruny v porovnání s tou dočasnou, kterou uchvátil jeho bratr a vrah.

Vždyť už po staletí v dobách tísně Češi u Václava a na Václavském náměstí u “koně” hledají ochranu. “Nedej zahynouti nám ni budoucím” se jako echo vrací i ve 20. odpadlickém století: ”Myslete na chorál, malověrní!” (Fr. Halas, 1938) a článkuje politický čas: 1945 - 1948 -1968 – 1969 – 1989. A nebyl by Benedikt XVI. důkladným německým profesorem, aby nepřipomněl své téma odcizení a osamělosti moderního člověka, jenž se nechá uchvátit vidinami umělého ráje.

Češi zdaleka nejsou takoví ateisté jak by se zdálo z komentářů neinformovaných zahraničních novin (včetně slovenských) a Morava dávno není tak katolická, jak kdysi bývala. Statistika účastníků na nedělních bohoslužbách (cca 7 % populace) je u nás stejně nízká jako ve Francii, Anglii či Skandinávii. Zásadní rozdíl spočívá v českém protiřímském zaujetí, jež dnes sice i s nacionalismem pomalu odeznívá, ale stále se ještě flanďáckými nadávkami projevuje a evokuje obecný odpor k institucionalizovanému náboženství. Tahle nechuť občas prosákla i do médií, jako by na chvíli uzavřené regionální letiště nebo úsek silnice změněný na parkoviště, či zavřené kostely mohly vůbec někomu vadit. Horší to je, když se v tisku opakují hloupé floskule západních nevzdělanců o papežově členství v Hitlerjugend. U nás přece vzpomínka na totalitní režim nevybledla natolik, aby se mládež nemohla zeptat svých rodičů, proč byli všichni v Pionýru.

Papežova návštěva, přestože nevzbuzuje takové emoce jako jeho polský předchůdce, byla jistě úspěšnou mediální propagací křesťanské víry a církve. Jaké jsou však šance náboženského oživení u nás a v Evropě? Tradiční venkovské katolické enklávy rostoucí urbanizací a nižší porodností pomalu mizejí. Je sice paradoxní, že tak nápadně přibývá konvertitů mezi inteligencí a (jde však o poměrně malá čísla), vždyť to byla právě ona, která na sklonku 19.století kvůli rozporu mezi tehdejší vědou a vírou masívně odpadávala, takže se zbožné maminky bály poslat své syny na univerzitu. Katolická porodnost je sice stále v porovnání s nevěřícími spoluobčany dvojnásobná, udržet však děti ve víře je dnes v liberálním a relativistickém prostředí téměř nemožné. Praktikujících katolíků přibývá v Evropě jen nepatrně.

Francouzský spisovatel a politik André Malraux kdysi předpověděl, že po úpadku náboženství, jehož průvodním znakem bylo genocidní 20. století (“není-li Boha, je vše dovoleno”), to století dvou děsivých světových válek a dvou totalitarismů, se Evropa otřepe a obnoví svou víru. Století jednadvacáté bude metafyzické. Možná měl pravdu v jiném smyslu. Ti noví Evropané nepochybně víru vyznávat budou. Člověk je svou podstatou homo religiosus a jeho světská náboženství od humanismu, racionalismu až po nacionální a socialistický kolektivismus to názorně ilustrují. Společnost, která ztratí víru, nebude dlouho věřit v nic, časem bude věřit v cokoli. Jde jen o to, aby to nebyla víra, která popírá rozum.

Psáno pro časopis Týždeň