Halíkova televizní církev
Netrávil jsem pastoračně-státní návštěvu Benedikta XVI. před televizí, ale tu a tam jsem si ji k doplnění vlastních zážitků a reflexí přeci jenom pustil. Někdo mohl získat dojem, že veřejnoprávní Českou televizi obsadily pověstné papežovy divize. Přímé přenosy bohoslužeb a projevů střídaly hodiny komentářů a analýz moderovaných neúnavným a zároveň unavujícím Václavem Moravcem.
Řekl bych, že méně by bylo více. A že kvalita nutně nemusí korespondovat s kvantitou. Nicméně mediální úkaz, který si budu v souvislosti s papežskou návštěvou asi nejvíce vybavovat, je stále stejná tvář hlavního komentátora. Jako by se intelektuální život katolické církve koncentroval do jediné osoby. Ano, uhodli jste. Tomáš Halík. Téměř vždy, když jsem televizor zapnul, hovořil on. O životě církve za komunismu, papežových projevech, ekumenismu, dialogu s islámem či politice KDU-ČSL.
Nevyčítám T. Halíkovi, že na tuto roli přistoupil. Jistě nelze popřít, že jeho vyjadřovací schopnosti přesahují obvyklou úroveň českého kléru a on si je této přednosti vědom. Nicméně až příliš samozřejmá symbióza T. Halíka a naší veřejnoprávní televize stojí za pozornost. Českou televizi totiž jistě nelze podezírat z úmyslné propagace křesťanských postojů a katolického náboženství.
Dokladem jsou i někteří hosté televizního studia, kritizující církevní učení – jak jinak – ze zpozdilosti a neochoty se přizpůsobit duchu doby. A tak se mediálním éterem snad po tisíci prvé vznášely kondomy, homosexualita, „genderová“ nerovnost. Jakoby moderátorovi či diskutujícím hostům nedocházelo, že církev svůj postoj k těmto jevům změnit nemůže, neboť by tím popřela Bohem zjevenou pravdu, ze které čerpá svoji legitimitu.
Veřejnoprávní experti na věci náboženské vědí, že Tomáš Halík jim tento model prezentace katolické církve nenaruší. Aniž by veřejně hájil změnu katolického učení v té či oné oblasti, umně pracuje se vším, co pevné zásady katolického života relativizuje.
T. Halík je v prvé řadě bezvýhradným zastáncem ekumenismu a mezináboženského dialogu. Ve svých knihách, rozhovorech i kázáních dává najevo, že všechna náboženství jsou ve vztahu k pravdě relativní, že neexistuje jediné, jež by bylo ve svém celku pravé. Z toho ovšem plyne, že požadavek na změnu katolického učení je teoreticky oprávněný. Je-li každé náboženství v nějakém aspektu věroučně mylné, proč by se katolická církev nemýlila právě v přístupu k těm otázkám, pro který je z liberálních pozic pranýřována?
Není zde místo k podrobnějšímu rozboru, ale filosofická i náboženská východiska myšlení T. Halíka vykazují pasivní závislost na novověkém řešení otázky objektivního poznání. Proto se v oblasti teologie dostává na pozice tzv. modernismu, odsouzeného papežským učitelským úřadem již na počátku 20. století. A i dnešní masová média jsou prostorem, ve kterém je ohled na pravdu značně oslabený.
Soudobou intelektuální atmosféru, svět sdělovacích prostředků nevyjímaje, dobře vystihl Václav Klaus, když v
uvítací řeči na půdě Španělského sálu řekl: „
Za sebe mohu říci, že sdílím obavy z nebezpečí rozpadu tradičních hodnot naší civilizace a z lehkomyslné relativizace jejích elementárních stavebních kamenů. Šířící se lidská pýcha, vedoucí k nebezpečné sociálně-inženýrské aktivitě mnoha našich současníků, masivní mediální manipulace, vydávající různé nepřirozené výstřelky za pokrok, degradace modelu klasické rodiny či pokusy o zneužití objevů přírodních věd, to vše jsou varovné signály“.
Tomáš Halík si dobře uvědomuje, jakou moc mají v dnešní době média, a dokáže jí k propagaci svých názorů dovedně využívat. Jak píše v
eseji z roku 2002, „
Domnívám se, že sociální roli náboženství (religio) hrají v dnešní západní společnosti nejspíše média. Ta stále více ovlivňují styl myšlení a chování, zprostředkovávají symboly, vytvářejí síť mezi lidmi, jsou pro mnohé arbitry pravdivosti: skutečné a důležité je to, co lze vidět v televizním zpravodajství.“
Přesně tak. A proto se dnes většina diváků České televize nedozví, že o plodech modernizace katolické církve po Druhém vatikánském koncilu nepanuje v řadách věřících taková shoda, jak by se to mohlo jevit prostřednictvím liberálně smýšlejících kněží a laiků.
Spojenectví těchto duchovních s masmédii naší doby má své opodstatnění. Zastánci modernizace církve a popírači podstatných aspektů katolické víry z řad katolíků nacházejí v médiích nejúčinnější kazatelnu pro svoje veřejné působení. Věrouka televizního magisteria, jakož i formy uspořádání masmediálních bratrstev, jim tuto jejich misi totiž značně usnadňují.
Vyšlo (ve zkrácené verzi) v Lidových novinách, 30. září 2009