Dějiny pamatují mnoha jmen, jejichž nositelé pro svůj osobní prospěch zradili. Svoji zemi, svou víru, své okolí či cokoli jiného se naskytlo. Někteří jsou přesto majoritní společností pojímáni jako velikáni.
Tomáš Garrigue Masaryk zradil Karla I. a měl být souzen za vlastizradu. Jeho syn Jan zradil přijetím postu v Gottwaldově vládě demokracii. Edvard Beneš zradil opakovaně: útěkem do Anglie, cestou do Moskvy v roce 1943 a jejími následky, předáním Podkarpatské Rusi Stalinovi, vyhnáním Němců a omilostněním zrůdností, které na nich byly páchány, podlehnutím Gottwaldovi, a dalo by se pokračovat. Tato trojice má po celé zemi sochy, jsou jich plné učebnice, pojmenovávají po nich ulice a náměstí, jejich výročí se slaví… Protože přes své chyby, mnohdy neomluvitelné, ačkoli podmíněné místem a obdobím, měli za co sklízet obdiv. A milosrdná historie se postarala o zbytek a nedostatky jim vlastní zametla pod stůl, zpochybnila ji či vhodně a korektně interpretovala.
Jsou však tací, kteří nemají na podobné zacházení nárok. Neboť nedosáhli ničeho, co by mohli uvést jako omluvu, či polehčující okolnost. Nejzářivější hvězdou na tomto temném nebi je v posledních dnech Mirek Topolánek, alias neúspěšný podnikatel, průměrný senátor, který se díky přímluvě své manželky, kterou již opustil, stal předsedou jediné pravicové strany v této zemi, aby ji přivedl do stavu, v níž je dnes. Vyčítá-li Jiřímu Paroubkovi, že mění názory dvakrát za den, měl by do počítání svých názorových kotrmelců zapojit všechny prsty nejen na rukách, ale i na nohou. Kolikrát v minulosti, ze zcela oportunistických důvodů, buď podpořil nebo zatratil Lisabonskou smlouvu?
Zrádci zůstávají stejnými dnes, jakými byli dříve. Ač již nemá ústavního postu, Mirek Topolánek nedisponuje právem spolčovat se s osobami cizích zemí, případně mezinárodních organizací, v hrubém nátlaku na ústavní činitele vlastní země. Ba právě naopak - §91 trestního zákona označuje za vinného z vlastizrady toho občana České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93), teroristického útoku (§ 95), záškodnictví (§ 96) nebo sabotáže (§ 97). Mirek Topolánek se spojil s cizím činitelem - Josém Manuelem Barrosem - zastupujícím cizí moc a naplňujíce §92 trestního zákona má „v úmyslu rozvrátit ústavní zřízení, územní celistvost nebo obranyschopnost republiky anebo zničit její samostatnost…“ Topolánek naštěstí může být klidný. Politická korektnost nedovolí nikomu, aby byl za tyto své skutky po zásluze potrestán. Učinit tak může pouze historie.
Kromě bezprecedentního útoku na svoji zemi a spolčení se s cizími entitami, zřejmě za účelem získání teplého místa v Evropské Komisi a ideového prodávání sebe sama navíc Topolánek prokazatelně mystifikuje. Česká republika podle smlouvy z Nice bez vlastního souhlasu nemůže být připravena o svého komisaře. Tato možnost je dosud podmiňována konsensem všech. Pokud by s jeho ztrátou přesto souhlasila, na základě jejich pravidelné rotace by nebyla o nic ukrácena. Nicméně, komisař je přeci ze své podstaty apolitický a oproštěn od národních vazeb, či ne…? Proč tedy tolik povyku pro nic? A připustíme-li onu možnost, že by snad komisaři nezávislými nebyli, vzpomeňme si, kolik toho pro nás Vladimír Špidla v Bruselu vykonal. Pátrám v paměti a nenacházím. Vlastně ano…vzpomínám, a o to větší důvod mám doufat, že komisaře takového kalibru už mít nebudeme.
http://tomasvana.cz/