Irové opětovně hlasovali o Lisabonské smlouvě, o dokumentu, který podle pravidel EU je neplatný.
Lisabonská smlouva je přemalovnou euroústavou. Dokonce vychází z jejího textu, což je samo o sobě komické. Lisabonská smlouva je výčtem oprav textu, který nikdy nevešel v platnost. Už jen tento fakt znamená, že Lisabonská smlouva je zpochybnitelná a de facto právně napadnutelná. S jakým výsledkem neví nikdo, nicméně prostor na zpochybnění je dost velký.
Nátlak na dvě z posledních tří zemí, kde nebyla ratifikována byl místy až nechutný. Irsku byly po loňském odmítnutí (a tím pádem zneplatnění smlouvy) slíbeny výjimky. Jenže tím došlo ke změně přijímaného dokumentu minimálně v dodatku a tento dodatek by tedy správně podle pravidel EU měl projít stejným schválením všech členských států jako smlouva samotná. Neděje-li se tak, opět je tato smlouva právně napadnutelná.
Silný nátlak vůči "rebelujícímu" Česku jsme mohli vidět v přímém přenose. Delegace europoslanců u prezidenta republiky, která si návštěvu a přijetí u prezidenta spletla se sborovnou, kde se neposlušný žáček kaje ze svých prohřešků vůči autoritám. Urážky a útočný tón delegace, potažmo europoslance Cohn-Bendita byl zveřejněn, takže si každý mohl udělat obrázek, jak se Evropa chová vůči těm, kteří si při prvním náznaku dovolí nesouhlasit a horlivě nepřitakají každé europitomosti.
Zcela bezprecedentní byla návštěva německého velvyslance u předsedy Ústavního soudu, kde se vyptával na Lisabonskou smlouvu. Jo Leinen, další europoslanec za socialisty, zarputilý nepřítel Václava Klause zase Česku vyhrožuje, že pokud nepřijme Lisabonskou smlouvu, tak Evropa Česku nepomůže a prasečí chřipka je za dveřmi. Obligátní vyhrožování ztrátou eurokomisaře a odstavením na okraj je už téměř folklor.
Ztráta eurokomisaře je skutečně směšný argument. Tak bychom měli o jednoho královsky placeného panáka míň. Vladimír Špidla za ta léta, co působí v Bruselu nevymyslel snad vůbec nic opravdu pozitivního. Divné nápady s výsledkem z oblasti fantazie jako by byly toliko vykázáním činnosti.
Jaký je v tom rozdíl, pokud bychom ztratili eurokomisaře hned nebo za nějaké čtyři roky? Vždyť Lisabonská smlouva také snižuje počet eurokomisařů na dvě třetiny členských států. Dostalo-li Irsko záruku (bude-li pochopitelně dodržena), že bude mít vždy svého eurokomisaře, pak je narušena rovnoprávnost členských států. Buď mají platit pravidla pro všechny stejně anebo si Evropa na rovnoprávnost jen hraje. Podle mého názoru je ta druhá varianta s pravděpodobností hraničící s jistotou přesnější.
Irové dali Lisabonské smlouvě zelenou. To rozhodně není dobrá zpráva pro Evropu. Jednak se schvaloval už jednou odmítnutý, tudíž neplatný dokument, a za druhé došlo ke schválení dokumentu, který má včetně dodatků celkově jiné znění, než jaké tato smlouva měla při ratifikacích v ostatních členských státech.
Ani pro Evropu to není dobrá zpráva. EU nerespektovala původní hlas Irska, pokračovala v ratifikaci, aby měla bič na "neposlušné" státy typu "všichni už to podepsali, musíte taky, jinak..." Tím, že byl obejit lid Evropy, který by se měl k této záležitosti vyjádřit, ze strachu, aby náhodou lid nehlasoval špatně, dochází k instalaci superstátu zvrchu.
Občané všech států EU mají výhrady vůči svým vlastním politikům a právem jim vyčítají odtrženost od reálného života. Jak se asi budou dívat na bruselskou byrokracii, která je na hony vzdálená i těm národním politikům?
Po v podstatě vynuceném irském "ano" vypukne děsivý nátlak na Česko. První známka nátlaku už je patrná. Premiér Fisher musí na kobereček ke švédskému premiérovi, který nyní předsedá EU. Tématem je pochopitelně tlak na to, aby Česko dokončilo ratifikaci Lisabonské smlouvy.
Bude se tlačit na prezidenta, budou se slibovat hory doly, bude se hrozit věčným zatracením, bude snaha ovlivnit rozhodování Ústavního soudu. Neskutečný tlak vznikne na prezidenta republiky, který má rozhodnutí ve svých rukou.
Jako hlava státu ratifikuje tuto smlouvu a k tomu aby ji směl ratifikovat je zapotřebí souhlasu obou komor. Ústava prezidentu republiky nepřikazuje ratifikovat jakoukoli smlouvu, a to ani, pokud je vyžadován souhlas obou komor parlamentu, pouze ratifikaci vyjmenovává jako jeho pravomoc.
Jistě se vyskytne velké množství právních výkladů pro podpis i proti podpisu prezidenta, nicméně si myslím, že Ústava v tomto bodu hovoří jasně. Podepsat smlouvu není prezidentovou povinností, ale pravomocí.
První výhrůžky vůči naší hlavě státu už zazněly z úst francouzského tajemníka pro evropské záležitosti Pierra Lellouchea: "Jestliže si Klaus bude hrát na to, že všechno bude blokovat, přijdou následky." To není ničím jiným než vyhrožováním, které nemá s demokracií vůbec nic společného.
"Jediný muž nemůže bránit vůli 500 milionů Evropanů," dodává útočně Pierre Lellouche. On se snad někdo těch pěti set milionů občanů členských států EU ptal? Proběhla snad ve všech zemích referenda? Opravdu souhlasili všichni občani?
Evropští konstruktéři si vůbec nepřipouští možnost, že by Ústavní soud mohl shledat nesoulad mezi Lisabonskou smlouvou a naší Ústavou. Například naše Ústava nepřipouští možnost, že by o základních věcech jako je například imigrační politika, rozpočet, energetika, sociální politika nebo koordinace ekonomiky rozhodoval někdo jiný než náš stát. Rozhodovací pravomoc o těchto zásadních věcech se Lisabonskou smlouvou přenáší na Brusel.
Lisabonská smlouva je v přeneseném slova smyslu kapitulačním dokumentem. Na základě tohoto dokumentu předáme rozhodovací pravomoci z 80% do Bruselu. Nadto si bude moci Brusel odsouhlasit většinové rozhodování ve všech oblastech, takže můžeme přijít i o ty poslední zbytky práva veta, o zbytek národní suverenity.
Jsem zvědav, zda se Václavu Klausovi podaří vydržet a nepodlehnout útokům i snahám o jeho obejití, či dokonce nesmyslné obviňování z velezrady nebo pokusů jej odvolat z důvodu jeho nepříčetnosti až do doby voleb v Británii. Tam s velkou pravděpodobností vyhrají konzervativci a ti chtějí co nejrychleji provést v Británii referendum o Lisabonské smlouvě. Jak by toto referendum dopadlo je předem jasné a proto Evropa tak tlačí na to, aby v té době už měla Británie smůlu.
Když jsme v první polovině devadesátých let prostřednictvím Václava Klause coby premiéra podávali žádost o vstup do EU, byla to úplně jiná EU než dnes. Za tu dobu se proměnila ze společenství spolupracujících samostatných států v byrokratického molocha, který každodenně zasahuje do života všech občanů. V molocha, který vidí štěstí ve vzniku superstátu, kde budou mít hlavní slovo jen dva státy a kde slovo demokracie se stává slovem sprostým.
Pro evropské konstruktéry neexistuje, že by někdo mohl mít vlastní názor. S nimi se musí buď souhlasit nebo souhlasit. Kdo si dovolí opak, je označován za zrádce, bořiče, rušivý element... Jako bychom se vrátili o čtvrtstoletí zpět do doby reálného socialismu.
Když u nás proběhlo rederendum, zda máme vstoupit do EU, byl jsem všemi deseti pro. Ano, být členem spolku spolupracujících států je výhodné a žádoucí. Měl-li bych dnes hlasovat v referendu o Lisabonské smlouvě byl bych všemi deseti proti, protože Lisabonská smlouva nepřináší nic dobrého. Stali jsme se členy EU, ale to neznamená, že bychom nesměli vyjádřit jediný nesouhlas. Je nezadatelným právem každého členského státu ovlivňovat další směřování EU, i když se to euroinženýrům nelíbí.
Lisabonská smlouva je neštěstím pro všechny. Netvrdím, že EU nepotřebuje provést reformu, ale rozhodně není výhrou direktivní řízení na bázi v západní Evropě nepoznaného socialismu. Vše skončí velkým průšvihem, protože neexistuje žádný národ Evropanů. Máme zde Brity, Francouze, Němce, Italy, Řeky, Španěly, ale Evropany ani náhodou, a to ani příkazem z Bruselu. Přeji prezidentu hodně sil, aby nátlak na svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou ustál.