Právně závazné garance formou protokolů k Lisabonu, nebo smrt!
Prezident Václav Klaus se svým požadavkem výjimky z Lisabonu ohledně Charty práv radikálně překreslil bitevní pole týkající se boje o Lisabonskou smlouvu. Prezident vzkázal, že podmínkou nutnou, nikoli však dostačující, pro ratifikaci Lisabonské smlouvy v České republice (tedy pro to, aby prezident svým podpisem smlouvu případně ratifikoval), je, aby Charta práv EU nebyla závazná pro Českou republiku.
Charta byla přímou součástí původní Evropské ústavy. Aby nebyla charta tolik na očích a nevzbuzovala odpor, navrhla německá kancléřka Angela Merkelová, aby již nebyla přímou součástí smlouvy, ale aby na ni byl v Lisabonu odkaz. V tajném dopise šéfům vlád států EU Merkelová píše: „Jak hodnotíte návrh předložený některými členskými zeměmi, aby členské země nahradily plné znění Charty základních práv krátkým odkazem se stejnou právní hodnotou?” Touto metodou se měli “hloupí” občané nažrat a Charta práv, resp. celá Evropská ústava měla zůstat celá (euroústava byla v Lisabonské smlouvě zachována tím, že se staré smlouvy novelizovaly a změnilo se názvosloví některých úřadů).
Britové a Poláci si vyjednali k Lisabonské smlouvě tzv. „opt out”, tedy výjimku. To znamená, že ustanovení Charty by neměla být pro Británii ani Polsko závazná. Udělali to formou právně závazného protokolu k Lisabonské smlouvě, který je součástí Lisabonské smlouvy. Když probíhala ratifikace Lisabonské snmlouvy v členských státech EU, jako součást Lisabonské smlouvy byly ratifikovány i tyto protokoly.
Naprosto rozdílná je situace u Irska, jehož takzvané záruky dané Evropskou radou nemají ani hodnotu toho papíru, na kterém jsou napsané. Jde totiž pouze o právně nezávaznou deklaraci a přísliby do budoucna. Pokud tedy například Irům vadilo, že by na základě Charty EU mohl Evropský soudní dvůr vydat judikát, že potraty jsou „lidským právem” v celé EU (nějaký typ unijního Roe vs. Wade), tak nějaká deklarace Evropské rady je pro Iry bezcenná, protože je právně nezávazná a nevymahatelná. Především je nezávazná pro Evropský soudní dvůr v Lucemburku, který je závázán řídit se primárním právem EU (tedy smlouvami) a nějaké deklarace pro něj nic neznamenají.
Mlhavé přísliby, že se protokoly přidají např. k přístupové smlouvě s Chorvatskem, jsou také velmi vágní, protože do té doby se vlády členských zemí mohou změnit a nemusí se být cítit vázání tím, co slíbili předchůdci. Rovněž příslib vlád ještě neznamená, že protokol bude ratifikován všemi parlamenty. Lze říci, že Irové se tedy při opakovaném referendu nechali opít rohlíkem. (Podrobná analýza zde:
http://www.euportal.cz/Articles/4698-vzdusne-zaruky-pro-irsko.aspx )
Pokud Irové chtěli opravdovou garanci k věcem, které jim na Lisabonu vadili, měli žádat právně zavázné protokoly k Lisabonské smlouvě. Ty by se staly součástí Lisabonské smlouvy, de facto by ji novelizovaly a vyžádaly by si opakování ratikace novelizované smlouvy ve všech členských státech EU.
Pokud tedy nemá být požadavek prezidenta Václava Klause plácnutím do vody a mlácením prázdné slámy, musíme požadovat to, co bylo upřeno Irům, a to, co bylo dopřáno Britům a Polákům. Tedy právně závazný protokol k Lisabonské smlouvě a opakování ratifikace Lisabonské smlouvy.
Že si jsou rozdílu mezi deklaracemi a právně závaznými garancemi na Hradě vědomi, dal najevo například tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl ještě v době před irským referendem, když uvedl, že se unie snaží opít Iry rohlíkem. Rovněž president Klaus ve svém dopise premiéru Janu Fischerovi napsal, že záruky pro Irsko si vyžadují schválení parlamentem a ratifikaci.
Rovněž to velmi dobře řekl tajemník prezidenta Jakl v pátek ve 20 minutách Martina Veselovského na Radiožurnálu: „deklarace by neměla tu právní sílu tak, jak když se snažili bruselští politici uchlácholit Iry a Irům říkali, že to právně závazná věc je, a členských zemím se říkalo, že to je jenom deklarace a tudíž nemusí projít ratifikací. Já myslím, že pouhé deklarace by znamenala projev třeba dobré vůle současných evropských elit, ale rozhodně by to nebyla garance. Nebyla by to záruka“.
Sice explicitně nezmínil, že je nutná nová ratifikace protokolů k Lisabonské smlouvě, ale implicitně je to v tom obsažené, protože pokud chceme právně závazné garnce, bez nové ratifikace se to neobejde. Jiná známá cesta prostě neexistuje.
Pokud tedy myslí Václav Klaus své podmínky k Lisabonské smlouvě vážně, a on je myslí vážně, nezbývá než vyžadovat stejné záruky, jako mají Poláci a Britové k Lisabonské smlouvě, tedy právně závazné protokoly a požadovat novou ratifikaci protokolů všemi státy EU. Pokud nemá jít o pouhou frašku typu Irsko, měl by prezident říci: „Právně závazné garance formou protokolů k Lisabonu, nebo smrt!“
PhDr. Lukáš Petřík
Jako přílohu pro lepší pochopení problematiky přikládám výňatky ze svého rozhovoru s bývalým dánským europoslanecem Jensem-Peterem Bondem:
Dobře, toto jsou obecné formální věci týkající se průběhu ratifikace. Můžeme ale přejít k nějakým konkrétnějším příkladům toho, co vám na nové euroústavě vadí?
V Lisabonské smlouvě je mnoho a mnoho alarmujících věcí, zmíním ale pro začátek jednu věc. Lisabonská smlouva vytváří nový subjekt. Evropská unie nahrazuje Evropské společenství a má novou právní subjektivitu s novým plnohodnotným typem evropského občanství svým způsobem nadřazenému občanství národnímu. To je výrazný atribut státnosti. Evropská unie po přijetí Lisabonské smlouvy by se stala úplně novou entitou. Evropská unie se stane státem v pozici nadřazené vůči jednotlivým členským státům. Jestli zde vznikne konflikt mezi českým a evropským právem, je zde explicitně dána nadřazenost evropského práva nad právem českým, která byla dříve vyřknuta pouze v judikatuře Evropského soudního dvora a bylo by otázkou, zda by se jí národní smlouvy řídily. Nyní je tato nadřazenost dána v primárním právu a je nezpochybnitelná. To je také důvod, proč by takováto zásadní změna měla podle mě projít referendy v členských zemích. Uvnitř nového státního útvaru tedy vzniká nové evropské občanství. Toto občanství je ustaveno na principech Evropské ústavy či chcete-li Lisabonské smlouvy a na článcích Charty práv a svobod.
Jaké to může mít například na Česko republiku dopady?
Pokud máte nějaký právní problém v České republice, který vnímáte jako čistě českou záležitost, jako bytostně český problém – můžu uvést problém 47 německých občanů, kteří vznášejí vůči České republice majetkoprávní požadavky a přednesli svůj požadavek při Organizaci spojených národů – tak tento problém nebude v kompetenci České republiky a českých soudů, ale v kompetenci instituce EU, tedy Evropského soudního dvora v Lucemburku. Právníci se potom podívají do Lisabonské smlouvy, konkrétně do Charty práv EU, na to, jaký právní princip je možné aplikovat na tento případ. A naleznou tam princip rovnosti a nediskriminace všech občanů Evropské unie. A Němci požadující restituci majetku budou tvrdit, že byli Benešovými dekrety diskriminování například na principu své národnosti. Benešovy dekrety nebudou Lisabonskou smlouvou zrušeny, ale Charta práv jako součást Lisabonské smlouvy bude mít větší právní sílu než Benešovy dekrety. Český ústavněprávní expert Václav Pavlíček tvrdí, že v takovém momentu mají sudetští Němci šanci na úspěch a já tvrdím, že v takovém případě mají velkou šanci na úspěch. Česká republika nebude potom moci odmítnout rozhodnutí Evropského soudního dvora, které pro ní bude i v tomto případě právně závazné a bude muset případně majetek vydat. A nikdo, český parlament, česká vláda, český ústavní soud ani referendum s tím už nic neudělá. Jestli to je spravedlivé, nebo nespravedlivé, to já nebudu hodnotit. To je nyní ještě, když Lisabonská smlouva ještě neplatí, vaše záležitost. Ať už hodnotíte Benešovy dekrety jakkoli, musíte si uvědomit, že po přijetí Lisabonské smlouvy již rozhodování o potenciálním vrácení německého majetku nebude ve vašich rukách a důsledky si už můžete domyslet sami.
Poláci si i z obavy ohledně zabaveného německého majetku po druhé světové válce vyjednali výjimku v tom, že pro ně není závazná Charta práv. Ale co my? Jak to můžeme řešit?
Pro české politiky mám jednu jednoduchou radu. Dejte okomentovat tuto záležitost pěti nezávislým, ale opravdu nezávislým právním expertům z pěti zemí, a pokud dojdou k závěru, že zde není problém, tak je všechno OK. Ale vsadím na to klidně tu láhev dobrého vína, že tam naleznou ty problémy, na které jsem upozornil já. A pokud tam bude nějaká nejistota, mám ještě jednu radu: tuto otázku řešte na Evropské radě a navrhněte právně závazné řešení, že například žádný princip Lisabonské smlouvy nesmí být aplikován na majetkové poměry občanů EU. Tímto byste zamezili Evropskému soudnímu dvoru, aby o tom rozhodoval, a zůstalo by to jako nyní v kompetenci českých soudů. Dánsko si vymohlo podobný právně závazný protokol, který je součástí Lisabonské smlouvy. To je tedy možná cesta a jestli nemáte takovou právně závaznou garanci, potom nejistota ohledně právní závaznosti Benešových dekretů a právní nejistota u českých občanů, kteří majetek na základě dekretů získali, může pokračovat. Já jsem toto prosazoval jako obecný princip do Lisabonské smlouvy pro všechny státy, ale byl jsem jednoduše odmítnut, protože možná v tomto někdo vidí nástroj, jak něčeho dosáhnout. Ostatně i na princip nediskriminace se odvolával předseda lidovecké frakce v europarlamentu Hans-Gert Pöttering, který je znám svou podporou sudetských Němců. Tato jedna věc je důkazem toho, že Lisabonská smlouva se dotýká i takových věcí, o kterých jste si nikdy ani nedovolili uvažovat, že by se jich někdy dotýkat mohla.
Jak by taková záruka přesně vypadala? Kdo by ji poskytl?
Na summitu EU Evropské rady by představitelé členských států přijali právně závazný protokol k Lisabonské smlouvě. Žádná deklarace, která nemá právní závaznost, to nevyřeší. Ta nemusí být ratifikována a nemá žádnou hodnotu. Pouze ten právně závazný protokol. Musel by být přijat před dokončením ratifikace Lisabonské smlouvy a ratifikační proces by musel na základě tohoto protokolu proběhnout znovu všemi zeměmi. Česká republika by mohla zaujmout stanovisko, že pokud tento protokol nebude schválen a ratifikován, nedokončí ratifikaci Lisabonské smlouvy. Podobně, pokud by chtěla Evropská unie vyjednat s Iry nějaké výjimky, musely by být zakotveny v protokolu k Lisabonské smlouvě a muselo by se opakovat ratifikační kolečko. Snaha přesvědčit Iry, aby schválili Lisabonskou smlouvu jen na základě nějaké deklarace, je právním trikem, který Evropskou unii k ničemu nezavazuje. Měli byste českému premiérovi Topolánkovi sdělit, že pokud chce právní spor takového obrovského rozměru riskovat u Evropského soudního dvoru, potom může zapomenout na to, že by Evropská unie získala u občanů České republiky nějakou podporu a popularitu, právě naopak, bude velmi nepopulární. A proto opakuji, mohli byste získat tuto deklaraci, kdybyste chtěli. Není to nerealistické.