Zelená internacionála proti Klausovi
„Svět se v p…l obrací“ tvrdí jedna starší anekdota. „Nejlepší golfista je černoch, nejlepší raper je běloch a Němcům se nechce do války.“
Podobné „obracení se“ můžeme spatřovat v politickém klimatu starého kontinentu. Český prezident Václav Klaus, stopenec klasických konzervativně liberálních stanovisek je označován pokrokovými médii za extremistu, zatímco europoslanec Daniel Cohn – Bendit, zelený trockista a ultralevicový vrhač zápalných lahví má být oním vzorným evropským politikem nového střihu. Zajímavé…
„Rudý Danny“, jak si nechává Cohn – Bendit s oblibou říkat, teď přišel s dalším plánem hodným jeho „velikosti“ - za asistence socialistického europoslance Jo Leinena chce přijít na způsob, jakým zbavit Klause svéprávnosti. Inu, klasická taktika sovětských komunistů, kteří tu a tam nechávali odpůrce režimu – slovy Karla Kryla – „zašít ňákej pátek do cvokárny.“
Bojovný ryk Rudého Dannyho sešikoval do pole i jeho české klony, známé pod označením Strana Zelených. Jejich tragikomický předseda Ondřej Liška, jemuž ve zprznění českého školství různými enviromentálními či multikulturními výchovami zabránil včasný pád vlády, před pár dny s neurotickým výrazem deklaroval, že je třeba zahájit diskusi o možnosti odvolání prezidenta.
Zelená internacionála, to je zvláštní spolek. Zahrnuje neomarxisty typu Cohn – Bendita nebo Joschku Fischera, jejichž násilnická minulost je mediálně kryta coby neurčité „bouřliváctví“, jejich tuzemské současníky jako Petr Uhl, názorově flexibilní pragmatiky a la Martin Bursík, nebo mladé „yuppies“ vezoucí se na módní vlně multikulti a ekologismu. Tam můžeme zařadit i pana Lišku, současného leadera rudozelené partaje.
Přestože v rámci zelené internacionály existují vzájemné spory o tom, kdo více naplňuje „zelený program“ (ne nepodobné někdejším disputacím marxleninských scholastiků), při vyslovení jednoho jména se dokáží všichni bojovníci za lepší zelené příští sjednotit. Tušíte správně, to jméno zní Václav Klaus.
Mnohdy je jako hlavní důvo této averze označován Klausův postoj ke globálnímu oteplování, já se však domnívám, že prioritní příčinou je Klausův euroskepticismus (chcete – li eurorealismus)
Jak prosté – Zelení bytostně nenávidí tradiční společenské uspořádání. Vadí jim svět, kde jsou základním kamenem zahraničně politického procesu suverénní státy, vadí jim cokoliv co zavání konzervatismem (patriotismus, rodinné hodnoty, přirozená hierarchie, tradice atp.), ale také ekonomickým liberalismem, protože tito vysávači grantů by se v takovém systému neměli často šanci uživit.
A právě centralizovaná sjednocená Evropa, jim umožňuje zamořovat evropský prostor od Gibraltaru až k Peloponésu idejemi multikulturalismu, bezbřehé regulace, feminismu, sociálního inženýrství a dalšími lahůdkami, na nichž vyrostla nová levice šedesátých let.
Antidiskriminační zákon či Lisabonská smlouva, to jsou jen některá z jejich velkých vítězství.
Už nejsou za vyvrhele, naopak. Představují seriózní, moderní politiky bořící tabu a podle toho je „proevropský“ tisk rovněž patřičně oslavuje. Nejsou ani nalevo, ani napravo. Jsou „vepředu“, chtělo by se říci na přídi dějin.
Podle toho si rovněž vybírají své spojence. V našich končinách mluvíme zejména o Václavu Havlovi, levicovém utopistovi, jenž po zvolení československým prezidentem místo do Bratislavy zamířil k našim západním sousedům, aby se tam pokorně omluvil za poválečný odsun. Co na tom, že jej už v roce 1940 navrhl britský politik Neville Chamberlain a v následujících letech získal podoru všech států „Velké trojky“… ?
Dalším politickým hráčem nakloněným zelenému proudu je bezesporu letitý souputník pana Havla, Karel Schwarzenberg. Ten si dnes sice hraje na „důsledně konzervativního“ politika, ovšem kdo ještě neztratil paměť a rozum, musí vědět své.
Konec konců, členství v Bilderbergu se s „důsledně konzervativním“ vnímáním světa příliš neslučuje.
Se zelenými pokrokáři se politická scéna Západu setkává již od šedesátých let. Nové je to, že postmoderní „báječný nový svět“ provedl v některých oblastech veřejného života názorový přemet. V jeho rámci jsou pak tito „new lefts“ bráni jako mainstream, zatímco konzervativci, libertariáni nebo příznivci konzervativně liberální linie byli odsouzeni do rolí potížistů, „ultrakonzervativců“, rozvracečů a extremistů.
Poněkud zvrhlý, nicméně reálně existující stav.
„Když se věci ubírají špatnou cestou, jdi jiným směrem“ měl kdysi prohlásit první americký prezident George Washington, který už také pro svou „netolerantní minulost“ upadl v nemilost pokrokářů.
Hysterické reakce zelené internacionály dokazují, že Václav Klaus se touto „jinou cestou“ vydal. A je to tak dobře.