Prezident, Benešovy dekrety a Lisabonská smlouva aneb Ať žije Posselt
Václav Klaus by měl poděkovat Berndtu Posseltovi za to, že mimo veškeré další pochybnosti potvrdil obavy z nároků sudetských Němců na restituce majetku v České republice. Kdyby Lisabonská smlouva takové nebezpečí neobsahovala, Posselt by neměl důvod označit Klausův požadavek na českou výjimku z Listiny lidských práv za „omezování lidských práv sudetských Němců a cynickou hru s osudy milionů lidí, zbavených práv, vyhnaných a mnohdy zavražděných, a jejich potomků“.
Požadavek Václava Klause nijak neomezuje žádná existující práva sudetských Němců jako německých občanů ani jako občanů Evropské unie. Neomezuje dokonce ani žádná jejich práva spojená s Českou republikou, jaká mají bez rozdílu všichni občané Evropské unie. Tedy právo na neomezený pobyt, podnikání, práci a za vlastní peníze nakoupený majetek. Žádná jiná práva spojená s Českou republiku sudetští Němci nemají, protože neexistuje žádný zákon ani mezinárodní dohoda, která by jim je dávala.
Podle úsudku Jiřího Dienstbiera jim dokonce veškerá další práva upírají samotné zákony německé o ukončení okupace z roku 1953 převzaté pozdější smlouvou o sjednocení, podle nichž „žádný nárok nebo jednání nebude přípustné proti osobám, které získají nebo na které bude převeden majetek“. Rozumějme majetek Němců odsunutých po válce ze sousedních států. Včetně třeba Dánska, které si už záruku nenavracení německého majetku pro sebe vymohlo. Stejnou záruku si vymohli Poláci. O stejnou záruku - a nic víc - žádá český prezident. A to není jen prezidentovo právo, to je jeho státnická povinnost, přes jeho mrtvolu.
Kdyby Posselt moudře mlčel, nikdo by si toho nevšiml a Lisabonská smlouva by brzy převálcovala i tu Klausovu mrtvolu. Němečtí diplomaté už o ni prý ostatně horečnatě usilují a při uplatitelnosti českých politiků a soudců se jim to možná i podaří. Ale svým přihlouplým uřeknutím dal Posselt jasně najevo, že spoléhá na Lisabonskou smlouvu jako nově se otvírající cestu k opetnému německému záboru českého území. Jestli o tom někdo ještě pochyboval, od Posselta to má na stříbrném tácu. A jak jinak než vlastizradou bude po Posseltově výroku možné nazvat českou ratifikaci Lisabonu bez žádané výjimky?