Klausův lisabonský veletoč aneb zavládnul na Hradě appeasement?
Autor:
LP | Publikováno: 18.10.2009 | Rubrika:
Zamyšlení
Až do pátku 16. října se zdálo, že prezident Václav Klaus stojí ve věci Lisabonu na jasné pozici, tedy, že se nenechá opít rohlíkem formou právně nezávazné deklarace podobné té, kterou obdrželo Irsko. Jeho tajemník Ladislav Jakl, který odpovídá v rozsahu daném zmocněním prezidenta republiky a na základě jeho přímých pokynů za styk prezidenta republiky s veřejností, několikrát zopakoval, že prezidentovi republiky právně nezávazné deklarace typu „Irsko stačit“ nebudou a že Klaus bude požadovat garance typu Británie či Polsko.
Velmi dobře to řekl tajemník prezidenta Jakl v pátek 9. října ve 20 minutách Martina Veselovského na Radiožurnálu: „deklarace by neměla tu právní sílu tak, jak když se snažili bruselští politici uchlácholit Iry a Irům říkali, že to právně závazná věc je, a členských zemím se říkalo, že to je jenom deklarace a tudíž nemusí projít ratifikací. Já myslím, že pouhé deklarace by znamenala projev třeba dobré vůle současných evropských elit, ale rozhodně by to nebyla garance. Nebyla by to záruka“.
Avšak o týden později, v pátek 16. října, prezidentův kancléř Jiří Weigl pro ČTK údajně prohlásil, že „irské záruky“ pro Česko nejsou vyloučené. Popřel tím úplně to, co řekl Ladislav Jakl. Sobotní rozhovor prezidenta Václava Klause pro Lidové noviny tomu nasadil korunu (
http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=hjeQEfBuEI3U ), když Klaus uvedl: „
Této Vaší otázce příliš nerozumím, resp. je pravděpodobně založena na informačním šumu, který u nás někdo záměrně šíří. Já jsem nikdy neřekl, že je nezbytné, aby můj – jak Vy říkáte – „dovětek“ musely spolu s celou Lisabonskou smlouvou znovu ratifikovat všechny členské státu EU. Podobně jsem nikdy neřekl, že by mně nestačily podobné garance, jako dala Evropská rada Irům – s příslibem, kterému bych věřil, že by tento „dovětek“ byl připojen k první další smlouvě, která bude muset být ratifikována ve všech 27 zemích EU. Tou pravděpodobně bude přístupová smlouva s Chorvatskem.“
Je fakt, že prezident přímo neřekl, že mu irské záruky nebudou stačit, ale ať mi nikdo nevykládá, že Jakl nekonzultoval s prezidentem, co bude říkat v médiích. Prostě to znamená prezidentův ostudný veletoč v tom, že je nyní patrně ochotnější přistoupit na jím kritizované irské záruky.
Dále prezident pokračoval: „Lisabonskou smlouvu za dobrou věc pro Evropu, pro svobodu v Evropě a pro Českou republiku nepovažuji. Vlak s ní se však už rozjel tak rychle a už je tak daleko, že ho asi nebude možné zastavit ani vrátit, jakkoliv bychom si to mnozí přáli.“
Jen bych prezidentovi v souvislosti s tímto připomenul jeho dřívější vyjádření: „Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na svou politickou i občanskou integritu a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme. Toto odmítám. Buď jsme po listopadu opětovně nabyli suverenitu a tím i odpovědnost za další osudy naší země, nebo to celé byl tragický omyl. To je v roce dvacátého výročí listopadu 1989 obzvláště aktuální připomínka ... Mé názory na tuto věc jsou známé a jasné. Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor.“
Dříve se pan prezident na nějaké vlaky nevymlouval.
Zdá se pak, že páteční prohlášení kancléře Weigla nebylo pouhý úlet. Weigl je znám jako největší hradní holubice, která přesvědčuje prezidenta, že už do Lisabonu nainvestoval dost a že už nemá příliš cenu dál vzdorovat. I když bych se rád mýlil, tak to bohužel na první pohled vypadá, že prezident těmto hlasům začíná čím dál tím více naslouchat a že začíná stále více ustupovat z pozic obrany české nezávislosti.
Začínám mít mrazení v zádech, že Klausův postup ohledně Listiny práv má českému prezidentovi opravdu pouze „zachovat tvář“, jak naznačoval Klausův velký odpůrce Václav Moravec. Prezident přece sám ví, že přistoupením na irské záruky by popřel sám sebe (sám irské záruky kritizoval) a pro Česko by kromě vágních slibů téměř nic nezískal. Jakou hru to s námi prezident hraje?
Prezident by si měl uvědomit, že jeho příznivci, kteří ho vždy věrně a nezištně podporovali, se takovým laciným trikem a irským rohlíkem opít nedají. Je to o to více škoda, protože agentura Median v aktuálním průzkumu ukázala, že s Klausovými výhradami k Chartě práv souhlasí 65 procent lidí a 74 procent občanů by si nepřálo jeho odstoupení ani v případě, že by Lisabon nepodepsal! Na Primě Klausův protilisabonský postoj ocenilo dokonce 91 procent hlasujících. Obrovská podpora je znát i z chatu na tn.cz s Ladislavem Jaklem: http://www.euportal.cz/Articles/5159-ladislav-jakl-radim-pane-prezidente-neratifikujte-to.aspx , kde čtenáři víceméně zastávají pozici: „Pane prezidente, dříve jsem vás moc nemusel kvůli vaší ješitnosti, ale ve věci Lisabonu s vámi souhlasím. Prosím vytrvejte a nepodepisujte!“
Dokonce i Paroubek na Klause neútočil a vyjádřil částečné pochopení (samozřejmě, že asi kvůli průzkumům veřejného mínění). Rovněž i slovenský premiér Fico naznačil, že i Slovensko by mohlo požadovat nějakou výjimku kvůli Benešovým dekretům.
Klausovi se podařilo geniálním způsobem přeložit Lisabonskou smlouvu prostřednictvím Benešových dekretů z nesrozumitelné evropštiny-bruselštiny do češtiny, které rozumí každý občan ČR. Vše bylo velmi dobře rozehráno. Klaus měl všechny trumfy v rukávu. Stála za ním celá země a nikdo by si neodvážil odvolat ho kvůli tomu, že brání a chrání majetkoprávní poměry českých občanů vzniklé výsledky druhé světové války.
Nechápu tedy, proč prezident začíná couvat. Pokud Lisabon nakonec podepíše, respekt a úctu eurofilů si nezíská, ale ztratí respekt, podporu a úctu těch, kteří za ním stáli kvůli jeho obraně české státnosti.
Klaus již pak nebude se svou kritikou Bruselu důvěryhodný, pokud sám takto lacino podepíše dokument de facto ustavující evropský superstát a zároveň podepíše rozsudek smrti nad Českou republikou, která zůstane nezávislým státem pouze formálně.
Klaus by svým podpisem rovněž potvrdil konečné vítězství Mirka Topolánka, který používá boj za Lisabon k likvidaci posledních Klausových věrných v ODS a v české politice. Nahraje všem který říkají: „Kdyby byl Klaus v Topolánkově kůži jako premiér, tak by Lisabon taky podpořil“.
Prezident rovněž potápí spolupráci s britskými konzervativci, kteří chtějí nejpozději v červnu vypsat referendum – Britové to opravdu myslí velmi vážně. Vím to z mnoha zdrojů. Do té doby se neratifikace dala udržet. Cameron a Klaus pak mohli být silným tandemem stojícím proti Bruselu. Takovéto odstřihávání prezidenta od zahraničních spojenců není vůbec šťastné. Kdo mu pak zbude?
Pokud prezident Lisabon takovým laciným způsobem podepíše, uchlácholený bezcennými irskými „zárukami“ pro Českou republiku, zůstane nakonec izolovaným gubernátorem české provincie, kterého budou eurofilové a mediální elity nadále nenávidět a jeho dřívější příznivci a obhájci české suverenity ho budou považovat za zrádce a zbabělce, který je podrazil. Když svým podpisem Lisabonu podtrhne své domácí i zahraniční spojence, co si myslí, že ještě do budoucna vykoná? On si myslí, že po jeho případné ratifikaci Lisabonu ho bude ještě někdo brát vážně?
Smát se bude Sarkozy, Merkelová, Barroso, Cyril Svoboda, sudetští Němci a Topolánek. Prohraje Česká republika, její občané a aniž si to sám uvědomuje, prohraje i Klaus. Nic zásadního ve sporu o centralizaci Unie už nevykoná, protože se mu již nic důležitého nedostane na stůl. Šanci udělat něco zásadního má právě v tom, že bude tvrdě bojovat proti Lisabonu. Appeasement byl vždy sebevražedný, pane prezidente.
P. S. Tímto varovným článkem nechci ještě nad prezidentem lámat hůl. Dum spiro, spero, že to nepodepíše a že se nenechá opít irským rohlíkem. Další kroky ještě ukážou. Třeba si prezident ještě uvědomí, jakou hrozitánskou chybu tímto rozhovorem udělal.