Od čeho máme prezidenta?
Jednou z hlavních hodnot, ne-li hodnotou nejhlavnější, je pro nás svoboda. Svoboda se na evropském kontinentě historicky vyvinula z omezování moci státu. V našem chápání svoboda znamená svobodu jednotlivce; svévole ze strany státu byla a je pro ni hlavním zdrojem nebezpečí. Státní moc může svobodu omezovat (a skrze zákony ji omezuje a nějak reguluje, což samo o sobě je nezbytností pro fungování společnosti) a také nakonec zlikvidovat.
Historie nás učí, jak lidé a jejich svoboda trpěli pod vládou různých tyranií, samovládců či nikým neomezovaných absolutních monarchů. Mnozí myslitelé odhalili základní pravdy o povaze moci a problémech s ní spojených.
„Moc má sklon korumpovat; absolutní moc korumpuje absolutně.“ (lord Acton)
„Neomezená moc je schopna korumpovat mysl těch, kdo touto mocí vládnou.“ (William Pitt)
„Vzhledem k lidské přirozenosti si můžeme být jisti, že ti, kdo mají ve svých rukou moc…, budou, pokaždé, kdy k tomu budou mít příležitost,… tuto moc zvyšovat.“ (George Mason)
Když Otcové zakladatelé USA v roce 1787 vytvářeli novou Ústavu, museli řešit tyto problémy. Odstranit moc státu zcela znamená anarchii a tu jako extrém nešlo přijmout. Stát, jeho moc a jeho moc vydávat zákony a tedy omezovat svobody musela být zachována. Jak ale zajistit, aby tato moc neubližovala lidem a svobodě?
Řešení se nalezlo v podobě systému stojícího na dělbě moci, principu brzd a protivah, kdy jedna moc omezuje a kontroluje druhou, takže výsledek je pro lidi a (ne)omezování jejich svobod pozitivní. Zajištění této kontroly, že každý zákon, každý projev státní moci bude před svým vstupem v platnost (a závaznost pro lidi) podroben průzkumu a zvážení několika na sobě nezávislých a sebe kontrolujících složek moci, v praxi na sebe nabralo podobu několika institucí se svými ústavně danými pravomocemi.
Parlament (dvoukomorový v případě USA či ČR), vláda, prezident, nezávislé soudy a později další instituce se staly modelem, jehož v různých obměnách přijaly všechny zastupitelské demokracie. Modelem, kde jedna složka moci vyvažuje druhou, kde moc státu není soustředěna do jednoho tělesa, kde občan má dostatečnou záruku, že moc státu nebude jeho svobody omezovat, jak se jí zlíbí. Navíc, v demokratických systémech občan své zastupitele (držitele moci) volí. A také jim může v příštích volbách vládnutí odebrat.
Záruka proti svévoli moci totiž tkví v tom, že i kdyby se vyskytl návrh zákona lidi a jejich svobody poškozující, musel by být schválen parlamentem. A byl-li by schválen, musel by projít i v druhé komoře parlamentu (existuje-li). A pokud by i tato pojistka selhala, prezident může zákon vetovat. Tento zákon pak lze ještě případně zrušit pro neústavnost Ústavním soudem. Některé zákony vyžadují referendum.
Samozřejmě, že každý stát má jiný ústavní systém a složky dělby moci mají stát od státu různě nastavené pravomoci a možnosti zabránit zákonu, který je špatný (což posuzuje každá složka moci zvlášť), ve vstupu v platnost. S ratifikací mezinárodních smluv je to v principu stejné, byť s jinými pravomocemi jednotlivých složek moci k zabránění těmto smlouvám ve vstupu v platnost.
Např. dle Ústavy České republiky má prezident právo zákony (ne však ústavní zákony) poslanecké sněmovně vracet, ale jeho veto lze přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců (článek 50). Prezident ČR zákony podepisuje (článek 62) a mezinárodní smlouvy ratifikuje (článek 63).
Vzhledem k potřebě jakéhos takéhos fungování celého systému je vhodné, aby jedna moc nevetovala aktivity ostatních složek moci státu kvůli drobnostem. Neustálé vetování, permanentní boj mezi složkami moci vede k zadrhnutí systému.
Avšak v případě, jestliže se kterýkoli orgán (ať už je to poslanecká sněmovna, Senát či prezident) shodne, že příslušný navrhovaný zákon či mezinárodní smlouva je pro lid, který zastupuje, špatný, má naprosté právo použít svých ústavou daných kontrolních pravomocí a postavit se proti schvalovacímu procesu.
Tuto kontrolní funkci smí použít kdykoli cítí ohrožení pro svobody lidí ve státě. A nezáleží na tom, zda již zákon nebo mezinárodní smlouvu schválila (resp. ratifikovala) jiná složka moci nebo třeba všechny. Schválení v podstatě znamená nevyužití této kontrolní funkce a tuto kontrolní funkci nemá pro nic za nic. A není podstatné, jak velké a početné je těleso, které touto funkcí disponuje. Podstatné je, jaké má pravomoci ve své kontrolní funkci.
Kontrolní funkci mají složky moci proto, aby bránily (či zabránily) přijetí čehokoli, co jde proti lidu, jeho svobodám, co jde proti zájmům státu, co je pro stát nevýhodné. A i od toho tam prezident je a kvůli tomu má pravomoc se rozhodnout zákon vetovat či nevetovat, mezinárodní smlouvu ratifikovat či neratifikovat. I Lisabonskou smlouvu.