Poznámky k vystoupení V. Klause na Euro Business Breakfast
1. Nebudu se zabývat politickými či ekonomickými aktualitami naší země, neboť to je úkol pro jiné politiky, pro politiky z vládní koalice či z opozice. Z toho ale neplyne, že by mi všechny tyto věci byly lhostejné nebo že bych na některé z nich neměl silné názory.
Namátkou:
- Uvalením nucené správy na Jiřinu Musílkovou – metodou zásahu vůči celku VZP – nedošlo k stabilizaci našeho systému zdravotnictví, ale k zesílení jeho nestability.
- Sestavení státního rozpočtu v relativně rychle rostoucí ekonomice se zbytečně vysokým deficitem – s cílem rozdat určité předvolební dárečky – je také špatné.
- Různé privatizační nezdary (Unipetrol nebo pozemky z Pozemkového fondu) a problematické zadávání veřejných zakázek – s obrovským vlivem lobbyistických nátlakových skupin na politiky – si také nemůžeme dát za rámeček.
- Bezprecedentní, a ničím bezprostředně nevyvolaná nedávná demonstrace odborářů za účasti špiček ČSSD je hrozivým náznakem nepřetržitě pokračujících pokusů o narušování autonomie ekonomické sféry a o její odvozování od různých politických a sociálních zájmů či apriorismů.
Tím se ale zde dnes opravdu zabývat nebudu.
2. Pár slov k Evropě, resp. k EU
Většina z nás se sice usmívá nad tzv. lisabonskou strategií EU a nad nevěrohodností těch politiků, kteří v ní vidí příslib něčeho lepšího do budoucna, ale naše alternativa není dobře zformulována. Dohnat a předehnat, ona chruščovovská věta v textu Lisabonské agendy, vyžaduje říci, kterou z našich eventuálních komparativních výhod můžeme použít, abychom rychlejší tempo ekonomického růstu – nezbytné pro ono „dohnání“ – mohli docilit. Není to větší počet studentů, více fondů do základního výzkumu, více počítačů do škol, státní maturity, omezení počtu přihlášek na střední školy, větší strukturální fondy z EU, větší regulace autentických lidských aktivit, více homogenizace a standardizace všeho.
Evropské země mají díky svému sociálně-ekonomickému systému, který bych si dovolil nazvat sociáldemokratismem, tedy nekomunistickým socialismem, jistý, bohužel jen omezený potenciál ekonomického růstu, resp. jeho tempa. Evropa zemí EU se vyznačuje velmi pomalu rostoucí, ne-li dokonce stagnující ekonomikou, s tempem růstu na úrovni 1-2 % ročně (v prvních pěti letech této dekády to bylo cca 1,3 %). To není náhoda, ani dočasný jev. Zamýšlím-li se nad tím, co by dlouhodobě rychlejší tempo ekonomického růstu mohlo České republice zajistit, ukazuje se mi, že jedinou komparativní výhodou by mohlo být nemít tento sociálně-ekonomický system. Jiná možnost docílení rychlejšího tempa ekonomického růstu neexistuje a žádné lisabonské strategie, ani jejich české subalternativy, nám nepomohou.
3. Pár slov k euru
V poslední době se u nás díky novému rozhodnutí vlády oživila problematika přijetí eura. Chtěl bych k tomu učinit dvě poznámky:
– nemohu pochopit nepřetržité odvolávání se českých politiků a části ekonomů na maastrichtská kritéria a stejně tak nemohu pochopit totální absenci explicitní formulace českých kritérií. Maastrichtská kritéria formuluje ta strana, která zvažuje, zda nás do eurozóny přijmout, abychom ji eventuálně nezkazili. Česká kritéria by měla naopak říci, nakolik, resp. kdy a za jakých podmínek je přijetí do eurozóny výhodné pro nás.
Kdosi mi poradil hezký příměr. Maastrichtská kritéria jsou o tom, jestli si nás ona slečna chce vzít, česká kritéria jsou o tom, zda si my chceme vzít onu slečnu. To není trivializace věci. Tato naše kritéria musí obsahovat komparaci výnosů členství v eurozóně, kterými primárně je snížení transakčních nákladů pro ekonomické i neekonomické subjekty při aktivitách se subjekty z členských zemí eurozóny, vůči nákladům, které budou z našeho členství v této neoptimální měnové zóně vyplývat. Seriózní analýzu tohoto typu, která musí tvořit základ oněch „českých kritérií“, u nás nemáme. A ta slečna je za nás nevymyslí, ta má svá kritéria;
– ekonomové na celém světě řeší od nepaměti jedno velké trilema. Přesněji řečeno, ekonomové se snaží vysvětlit politikům, že existuje jedno neobejitelné pravidlo: ze tří – politicky chtěných a za ekonomicky pozitivních považovaných – prvků, kterými jsou volný pohyb kapitálu, fixní měnový kurs a nezávislá měnová politika, je možné mít současně jenom dva. Jeden musí být obětován.
Nezakrývám, že se na toto trilema názory různí a že se vyvíjejí v čase. V každém případě je ale evidentní, že v každé chvíli nějaký názor dominuje – do doby, než ho nové argumenty či nové zkušenosti vyvrátí. Dnešní dominantní názor ve světě, velmi se lišící např. od poválečných desetiletí, říká jednoznačně: udržme volný pohyb kapitálu, který přináší pro každou zemi výrazně pozitivní efekty, udržme nezávislost měnové politiky nezbytné v dnešním heterogenním světě a obětujme jakékoli možné hypotetické výhody plynoucí z fixního měnového kursu.
Oproti tomuto dominantnímu názoru zvolila Evropská unie názor jiný: udržme volný pohyb kapitálu (ani se nebudu radši vyjadřovat k všemožné blokaci volného pohybu práce) a udržme fixní měnový kurs. Obětujme nezávislost měnové politiky. Teď mi nejde o jemný teoretický rozbor těchto alternativ, ale pouze a jedině o připomenutí tohoto netriviálního problému. Podotýkám jen to, že si nemyslím, že je homogenita eurozóny a – pro nás ještě významněji – homogenita české ekonomika s ekonomikou a s ekonomickou strukturou eurozóny tak vysoká, aby obětování nezávislosti měnové politiky ospravedlnila.
Václav Klaus, Euro Business Breakfast, Corinthia Towers Hotel, 5. prosince 2005
Euro Business Breakfast je tradiční setkání předních manažerů významných firem a institucí pořádáné týdeníkem Euro.
www.klaus.cz