Antifederalistův list, válka Severu proti Jihu a Lisabonská smlouva
Studoval jsem velmi pečlivě řadu textů, které se v poslední době objevily na podporu přijetí Lisabonské ústavy. Nejvážnější argumenty, pokud je lze takto nazvat, mohou být redukovány na dva následující:
1) lidé, kteří Ústavu navrhli, byli moudří a zkušení. Byli výběrem vzdělaných Evropanů, kteří měli na mysli nejlepší prospěch svých zemí. O věci diskutovali dostatečně dlouho a proto v případě jejich návrhu musí jít o dokonalý systém;
2) pokud tento systém nepřijmeme, nebude Evropa mít dostatečně silné společné vedení, v důsledku čehož bude dříve nebo později uvržena do stavu anarchie a zmatku.
Pokud jde o první argument, je zřejmé, že vede ve svém důsledku k rezignaci na jakékoli zkoumání výhod a nevýhod navržené Ústavy a k jejímu bezmyšlenkovitému schválení. Pokud totiž usuzujeme na dokonalost navrženého systému z údajně vynikajících schopností lidí, kteří ho vytvořili, můžeme se rovnou rozhodnout ho zkrátka přijmout bez jakékoli další analýzy. Mnoho lidí se podle toho již dávno zařídilo; rozhodli se projekt podpořit, aniž by Ústavu vůbec četli anebo věděli cokoli bližšího o jejím obsahu.
Pokud však uznáme, že východiska tohoto argumentu mají své opodstatnění, pak je na místě na chvíli se zamyslet nad vlastnostmi těch, kteří tvořili Konvent, abychom se rozhodli, zda je namístě jim věnovat tak bezmeznou důvěru.
Je jistě možno bez problému uznat, že řada z nich byli lidé vynikajících znalostí. Stejně tak ovšem víme, že mezi nimi bylo mnoho lidí velkého zákulisního vlivu se sklonem k intrikám; mnozí byli lidé téměř neomezených ambicí; lidé toužící po vysokých postech, kteří by uvítali jakékoli změny umožňující jim takové posty získat, aniž by se předtím obtěžovali získáním důvěry občanů.
Dozvídáme se, že výsledný návrh byl výsledkem mnoha vyjednávání a kompromisů; není nerozumné předpokládat, že takový výsledek může vážně ohrozit svobody občanů.
Pokud jde o druhý argument, není v nejmenším pravda, že bychom byli vystaveni bezprostřednímu nebezpečí anarchie a zmatků; nátlak a intriky ambiciózních a nepoctivých lidí nás však do takového stavu mohou snadno uvrhnout. Ti, kteří touží urychleně a kvapně realizovat nějaké opatření, nám vždycky budou tvrdit, že prožíváme kritický moment; že právě teď a pouze nyní je ta pravá chvíle; že musíme využít vhodného okamžiku a chopit se příležitosti.
Právě takto vždy hovořili všichni tyrani, kteří nás toužili zbavit naší svobody. Avšak nic z naší současné situace ve skutečnosti tak radikální krok nemůže ospravedlnit.
Naše země žijí v míru a nejsme ohrožováni invazí z žádného směru. Vlády jednotlivých států plně využívají svých pravomocí. Životy, svobody a majetek jednotlivců požívají plné ochrany. Máme tedy dostatek času na klidnou debatu a zodpovědné závěry. Není důvodu, proč bychom měli ukvapeně přijmout systém, který je nedokonalý a jehož důsledky jsou značně nejisté. Máme právo v klidu diskutovat a navrhovat jeho změny a dodatky.
Stále znovu slyšíme, že nesmíme ztrácet čas. Ale skutečnou ztrátou času by bylo, kdybychom po vší té době a po všem úsilí nakonec akceptovali změny, v jejichž důsledku bychom na tom byli hůře než před započetím všech debat.
Pokud vám snad výše uvedené řádky připadají staromódně znějící a zvláštní máte pravdu. Jde totiž o volný překlad Antifederalistova listu č. 38 (drobná přizpůsobení naznačena kurzívou), který byl – v rámci debaty o nové Ústavě - publikován v USA již v roce 1787.
Jakékoli historické srovnání je jistě vždycky problematické. Existuje řada odlišností naší dnešní a tehdejší americké situace, kvality a hlavních rysů obou dokumentů. Přesto je výše uvedený text pozoruhodně aktuální. Sami tvůrci Lisabonské ústavy ostatně přirovnávali evropský Konvent ke Konventu filadelfskému, který navrhl americkou Ústavu.
Zajímavých paralel lze ostatně nalézt více. Obě ústavy – nebo možná přesněji obě unie – byly tím či oním způsobem více nebo méně vzdáleným důsledkem války. V jednom případě války za nezávislost, ve druhém bratrovražedné války mezi evropskými národy.
V obou případech zaznívalo volání po vzniku silné společné vlády a překonání údajné slabosti předchozího uspořádání. V americkém případě šlo o tzv. Články konfederace, přičemž je pozoruhodné, že za jejich hlavní nevýhodu a příčinu nefunkčnosti byl označován požadavek jednomyslnosti všech amerických států.
Spor mezi pravomocemi centra a jednotlivých států se pak v USA odrazil i v debatě o výkladu článku I, odstavec 8 Ústavy, přiznávající Kongresu právo “vydávat všechny zákony nutné k uskutečňování shora uvedených pravomocí a všech ostatních pravomocí propůjčených touto ústavou vládě Spojených států, jejím departmentům nebo úředníkům”. Severní Karolína a Rhode Island si pak ještě před ratifikací vymohly významný dodatek č. X k Ústavě zaručující, že všechny pravomoci, které nevykonává Unie, náleží jednotlivým státům. To jim společně se zárukou rovného zastoupení jednotlivých států v Senátu (což v EU, bohužel, nemá obdoby) umožnilo nakonec Ústavu ratifikovat.
V obou případech měly ústavní texty za cíl sjednotit státy rozdílné a různých historických zájmů. Pokud bychom se měli „inspirovat“ americkým příkladem, pak nás čekají nesčetné diskuse o výkladu Ústavy a spory o její aplikaci v praxi. V USA proti sobě brzy po vstupu Ústavy v účinnost postavily státy Severu a Jihu (splácení válečného dluhu a program na podporu manufaktur), respektive Západu a Východu (zákon o půdě, zákon o spotřební dani na whisky). Ve sporu o „anulační“ (či též nulifikační) zákon, když Jižní Karolína hodlala zrušit pro ni nevýhodný federální zákon o clech, sáhl dokonce prezident Andrew Jackson k hrozbě přímého nasazení federálních jednotek.
Spory vedly i k nesvornosti a neloajalitě k Unii, a to dokonce v období války (když ve válce s Británií v roce 1812 některé jednotky domobrany jednotlivých států odmítly nastoupit do přímých bojů).
Přes další peripetie (krvavá Válka Severu proti Jihu) se podařilo rozpory překonat a USA se postupně staly světovou velmocí. Nutno ovšem dodat, že až po sto padesáti letech od přijetí Ústavy, a to přestože americké kolonie na rozdíl od evropských zemí hovořily jedním jazykem, měly obdobné právní řády a nebyly zatíženy historií vzájemných konfliktů.
A tak by ani hrubé osočování a zastrašování těch, kteří se převažujícímu názoru elit staví do cesty (V USA byl Rhode Island karikován jako „Rogue Island“ neboli darebný ostrov) nemělo zakrýt skutečnost, že, podobně jako v USA, ani v Evropě lidé formulující výhrady proti navrženému dokumentu nejsou sabotéři, ale nositelé legitimní kritiky, úvah a postřehů, upozorňující na rizika federalizace Evropské unie.
Ostatně už antifederalisté, k nimž patřily i významné osobnosti jako Patrick Henry, Thomas Jefferson a později i James Madison, ve svých vystoupeních proti nové Ústavě USA uváděli, že její přijetí povede k občanské válce a jmenovitě v listě Antifederalisty č. 15 jako její možnou příčinu konkrétně zmínili spor o centrální reglementaci v oblasti otrokářství (viz např. později Jeffersonův zákon platný do 1. ledna 1809 o zákazu mezinárodního obchodu s otroky nebo tzv. missourský kompromis z roku 1819).
Lze jen doufat, že obdobná bruselská regulace, například v oblasti přistěhovalecké politiky, nepovede v případě, že budou členské státy nakonec donuceny Lisabonskou smlouvu přijmout, k novému konfliktu také v Evropě.