Kolaps sociálních států
Idea blahobytných států plných sociálních jistot a spravedlnosti válcuje svět. Jen s velkými obtížemi bychom hledali vyspělou zemi, která se nesnaží uplatňovat principy tzv.státu sociálního blahobytu. Přívlastek „vyspělý“ je nanejvýš důležitý. Implicitně totiž ukazuje, že sociální stát je v ekonomicky zaostalé či rozvíjející se zemi nemožný. Analýzou implikací konceptu státu sociálního blahobytu pak dospějeme k naprosto zásadním a nutným důsledkům existence „blahobytných“ států.
Sociální státy jsou založeny na myšlence sociální solidarity a spravedlnosti. Zároveň ale vychází z respektu k tržním mechanismům, což je definitivně odlišuje od socialistických idejí. Respekt je to však přinejmenším zvláštní, protože vláda konfiskuje podstatnou část (někde i většinu) majetku vzniklého na tržní bázi. Zásadní zlom ale přichází ve chvíli, kdy si vláda usmyslí, že bude trhy regulovat, protože je to v něčím zájmu a zpravidla se pro tento účel zaštítí zájmy spotřebitele. Regulace pak vede k deformacím při tvorbě cen a při ekonomických kalkulacích. Ze sociálních států se čím dál tím více stávají státy socialistické. Historicky lze typově vyčlenit dva druhy států sociálního blahobytu. Na jedné straně stojí liberálně-sociální státy typu Švédska a na druhé straně socialistické-sociální státy jako Francie nebo Německo. Ač kvalitativně odlišné, nacházejí se tyto dva typy státních útvarů v posledním stádiu svého vývoje, ve fázi rozkladu společenské kooperace.
Klíčem k pochopení nutných důsledků existence sociálních států je jejich samotná charakteristika: sociální solidarita a spravedlnost. Aby bylo možné tyto cíle naplnit, musí docházet k hromadnému přerozdělování zdrojů. Logickým předchůdcem sociálních států musely být relativně liberální státy, které byly schopny prostřednictvím nárůstu produktivity výrobních faktorů vytvářet po určitou dobu bohatství. Bylo tomu tak v případě Švédska v období první poloviny 20.stol.i Německa v případě Erhardova hospodářského zázraku po 2.světové válce. Etapu posledních třiceti až čtyřiceti let můžeme považovat za druhé stádium vývoje sociálních států, budování sociálního blahobytu. Nárůst míry zdanění a přerozdělování doprovázel pokles hospodářské aktivity a změny ve struktuře zaměstnanosti. Hospodářský úpadek sociálních států dokumentuje vývoj v oblasti HDP na hlavu. Švédsko se v celosvětovém srovnání od 70.let propadlo ze 4.místa až do třetí desítky nejbohatších států a Německo z první desítky na konec druhé desítky.
Do třetí fáze svého vývoje, postupného úpadku hospodářského růstu a výrazných strukturálních problémů se vyspělé sociální státy dostávají v posledních několika letech. Toto stádium v sobě kromě zřejmých hospodářských problémů ukrývá i zásadnější problémy. Jde o změnu ve struktuře zaměstnanosti. S nárůstem přerozdělování vzrostl byrokratický aparát, a tak dnes v „nejblahobytnějších“ státech jako je Dánsko nebo Švédsko pracuje pro stát třetina produktivní populace. Blahobyt všech je přitom závislý na pouhé třetině obyvatel pracující v produktivní oblasti. Dalším průvodním jevem je nárůst míry nezaměstnanosti, ač se statisticky úspěšně maskuje (nezahrnuje nezaměstnané ve státních programech, předčasně odešlé do důchodu či lidi na nemocenské). Ve skutečnosti je míra nezaměstnanosti v Dánsku a ve Švédsku nad 20%. Dalším průvodním jevem je ztrácející se respekt k soukromému vlastnictví, což se nejvíce projevuje ve Francii. To je ale jen mediálně viditelná část jevu, která doprovázela sociální státy v jejich druhém stádiu: enormní nárůst kriminality. Od roku 1960 narostla kriminalita v Dánsku o 400% (při mírném nárůstu populace). Přesto není ve Skandinávii nejvyšší, zde statistikám vévodí Švédsko (férově nutno podotknout že i díky odlišné statistice). Negativních jevů se tak sociálním státům nahromadilo více než dost.
Může se objevit argument, že státy sociálního blahobytu sice musí být ekonomicky méně výkonné než jejich liberální protějšky, ale že to není důležité. Podstatné je totiž zrovnoprávnění společnosti, vytvoření sociální spravedlnosti. Ani to není udržitelný argument. V sociálních státech se bere produktivním a dává neproduktivním. Společnost je rozdělena na menšinu daňových plátců a většinu daňových příjemců. Pokud menšina lidí financuje většinové reziduum společnosti, stěží můžeme mluvit o rovnoprávnosti, natož o sociální rovnosti. Nanejvýše můžeme mluvit o morálním hazardu a ztrátě odpovědnosti člověka za svůj život.
Jak dlouho mohou sociální státy fungovat, závisí i na externích faktorech, zejména pak na měnové politice. Příliš expanzivní měnová politika totiž způsobuje misalokaci faktorů a jejich nižší produktivitu. Jinými slovy, funkčnost sociálního státu je přímo úměrná růstu produktivity soukromého sektoru. Zde ponechalo např. Švédsko podnikání poměrně velkou svobodu a i proto nejsou důsledky existence sociálního státu tak drastické jako ve Francii nebo v Německu, kde je hospodářská situace a sociální napětí mnohem horší. První typ sociálního státu, Švédsko, je odsouzeno při pokračování své politiky k hospodářské stagnaci, druhý typ sociálního státu k hospodářskému úpadku a reformám. Model sociálního státu není dlouhodobě udržitelný.
Navzdory jasné ekonomické logice je neústupnost politiků zarážející. Francie i Německo nadále lpí na svých sociálních modelech a neviní je z neúspěchů. Nová koalice v Německu už oznámila, že hodlá ještě zvýšit fiskální výdaje. Navíc, lidé ve Skandinávii své modely ve většině podporují. Ať tak či onak, reformám se žádný stát nevyhne. Lidé totiž nemají v oblibě stagnaci. Nutně časem dojde k reformám veřejných financí či odstranění regulací, alespoň částečně, které umožní rychlejší hospodářský růst. V tu chvíli dojde i k empirickému potvrzení omylu teoretického konceptu státu sociálního blahobytu. Sociální stát není cestou k prosperitě, ale k chudobě.
www.libinst.cz