Otevřený dopis prezidentu republiky ohledně jeho ratifikace Lisabonské smlouvy
Vážený pane prezidente,
píši Vám ohledně velmi důležité záležitosti a nezlobte se, pokud proto budu hovořit velmi otevřeně. Poslanecká sněmovna a Senát vyslovily souhlas s ratifikací tzv. Lisabonské smlouvy. Před Vámi nyní stojí nejdůležitější rozhodnutí ve Vašem životě, které ovlivní osudy našeho národa a státu na desítky, ne-li stovky, let dopředu, a to zdali podepíšete, či nepodepíšete, tedy ratifikujete, či nebudete ratifikovat Lisabonskou smlouvu.
Samozřejmě jde o Vaši zodpovědnost a o Vaše rozhodnutí, ale podle mě byste tuto smlouvu ratifikovat svým podpisem neměl. Složil jste totiž prezidentský slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Pokud se při svém nejlepším vědomí a svědomí domníváte, že Lisabonská smlouva je v rozporu (či není v souladu) s českou ústavou, porušil byste případným podpisem Lisabonské smlouvy svůj slib, na jehož základě jste se ujal funkce. Přesvědčení, že Lisabonská smlouva je v rozporu s českou ústavou, jste jasně vyslovil před Ústavním soudem, když jste ho žádal, aby konstatoval nesoulad Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsané dne 13. prosince 2007, s ústavním pořádkem České republiky.
Jste jedním ze strážců české ústavnosti a ústavní pravomoc ratifikace či neratifikace smlouvy prezidentem je v ústavě dle principu dělby moci a dle principu brzd a rovnováh pojistkou ochrany ústavnosti v případě, že by ostatní složky státní moci selhaly. Budete se mnou snad souhlasit s tím, že politici dostávají od občanů mandát, aby zemi spravovali, a ne aby ji zrušili.
Svou neratifikací Lisabonské smlouvy byste potvrdil i to, co jste slíbil ve své kandidátské řeči, na jejímž základě jste byl zvolen prezidentem: „Přeji si, abychom naši zemi předali budoucím generacím jako suverénní, sebevědomý, demokratický a prosperující stát svobodných občanů a jako stát ze své vlastní vůle spolupracující s ostatními demokratickými státy Evropy i světa.“Po ratifikaci Lisabonské smlouvy by již Česká republika nebyla demokratickým státem a suverénním by možná byla ještě de iure ale ne již de facto.
Po ratifikaci Lisabonské smlouvy by zde přežíval již jen loutkový český stát jako provincie evropského superstátu, která by sice měla vládu a parlament, ale ty by pouze poslušně poslouchaly a implementovaly směrnice a příkazy z Bruselu a byly by pouhou vzpomínkou na to, že zde kdysi existoval svobodný, suverénní, nezávislý a demokratický stát, za jehož nezávislost položilo mnoho Čechů své životy, aby pak během chvíle byla oběť těchto lidí zapomenuta a obrácena vniveč.
Vážený pane prezidente, dovolte mi, abych nyní citoval českého vlastence Ladislava Rašína, syna zavražděného Aloise Rašína, který sám později díky protinacistické odbojové činnosti zahynul v koncentračním táboře a k jehož odkazu se hrdě hlásím. Toto řekl poslanec Ladislav Rašín prezidentu Edvardu Benešovi po prezidentově kapitulaci před Mnichovskou smlouvou: „Promiňte pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“
Vážený pane prezidente, nyní jsme i nejsme v podobné situaci jako v době Mnichova. Rozhoduje se znovu o naší suverenitě, ale na hranicích nečekají (aspoň zatím) německé tanky. Pane prezidente, pokud byste podepsal Lisabonskou smlouvu, museli by Vás patrně všichni čeští vlastenci odsoudit za to, že jste, byť s odporem a se skřípěním zubů, odevzdal naši zemi pod kuratelu a protektorát Bruselu, ačkoli jste se ve svém prezidentském slibu zavázal, že budete hájit českou ústavu.
V české ústavě se mimo jiné píše, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Po Vaší ratifikaci smlouvy by tomu již tak nebylo. A Vy máte ústavní právo smlouvu neratifikovat. Je pravda, že jiní zradili nás, ale svým podpisem byste zklamal nás a popřel byste i sám sebe. Věřím, pane prezidente, že se nechcete zapsat do učebnic dějepisu jako ten, kdo podepsal rozsudek smrti nad samostatným českým státem.
Vím, že paradoxně někteří politici naznačili, že byste kvůli případnému nepodpisu Lisabonské smlouvy měl být souzen za velezradu. Zákon o Ústavním soudu říká v § 96 toto: Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Po mém soudu Lisabonská smlouva směřuje proti svrchovanosti republiky i proti jejímu demokratickému řádu. Čili lze vlastně tvrdit pravý opak, než říkala senátorka Gajdůšková.
Pane prezidente, věřím, že Lisabonskou smlouvu nikdy nepodepíšete, protože jinak byste porušil nejen svůj prezidentský slib, ale opustil byste tím svůj lid a popřel byste tím vše, co jste v životě dělal a hlásal. Věřím, že se nepostavíte zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nenadřadíte jim své případné současné krátkodobé zájmy. Vím, že tlak na Vaši osobu i Českou republiku je a bude obrovský, ale věřím, že se zachováte odvážně, čestně a budete chránit naši samostatnost, tak, jak jste činil až doposud.
S úctou
Lukáš Petřík
V Praze dne 31. října 2009