Klausova ohromná chyba. Nebo úmysl?
Výjimka pro Česko je na světě. Nikoho nepřekvapuje, že něco, co zprvu vzbudilo tolik povyku a vášní, nakonec tak hladce prošlo. Proč asi? Zřejmě proto, že všichni ví, že nejde o žádnou opravdovou záruku, ale pouhý cár papíru. A tak splnění Klausova požadavku nikoho pořádně nic nestálo a mohli ho podpořit i Němci, Rakušané či Maďaři, kteří původně tolik prskali.
Dobře totiž vědí, že až budou muset českou záruku v přístupové smlouvě s Chorvatskem ratifikovat ve svém parlamentu skutečně, klidně ji zamáznou. A Češi žádnou výjimku nakonec mít nebudou.
Kancléř Weigl, který se po summitu tak holedbal spokojeností, tak sice může z Bruselu přivést papír s pár odstavci textu, který nám cosi slibuje, ale jeho hodnota není větší, než když podobným příslibem mával Chamberlein, řka, že se mu podařilo ústupkem zachránit Evropu před válkou.
I prezident Klaus se nyní může tvářit jako někdo, kdo pro nás vybojoval výjimku v citlivé věci, ale pokud ji nemá právně závaznou a schválenou všemi zeměmi EU, nejde o nic jiného, než o vějičku, na kterou má česká společnost, jeho obavami o Sudety rozjitřená, naskočit a spokojit se s ní. Pokud se ale s touto formou záruky spokojí, bude to prohra a nebo ještě hůře - podvod. Česko není po summitu EU o nic více chráněno, než bylo před ním.
Klaus, jinak velký taktik, udělal totiž velkou chybu. Třebaže mu Ústavní soud jasně nakázal, že se má zdržet jakýchkoliv kroků vedoucích k ratifikaci, přesto podnikal přesně takové. Všechny své výhrady si měl nechat až na dobu, kdy Ústavní soud rozhodne a on bude na tahu. Klaus ale svůj požadavek sdělil švédskému premiérovi, ten ho vykecal, Evropa se vyděsila, ale pak si spočítala, že se vyplatí Klausovi ustoupit, protože zase až o tolik nejde.
A tak se podařilo ve velice krátké době, ještě než vůbec soud vynesl svůj nález, vypořádat se s Klausovým případným odporem a prezidenta zlomit. S tak rychlým postupem zřejmě ale ani Hrad nepočítal a nyní si tak pěkně naběhl. Výjimku už má a až soud řekne, že je vše v pořádku - a po "veleúspěšném" summitu stěží řekne něco jiného - Klausovi nezbyde, než podepsat.
Ale možná to nebyla chyba taktiky. Možná to tak prezident chtěl. Možná si jen opravdu - jak tvrdí Posselt a jemu podobní - chce zachovat před veřejností tvář, aby si pak lépe omluvil, až bude Lisabon podepisovat.
Panu prezidentovi by se pak slušelo připomenout jeho vlastní slova, která vytýkal senátorům: Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na svou politickou i občanskou integritu a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme. Toto odmítám. Mé názory na tuto věc jsou známé a jasné. Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor.
Autor je šéfredaktorem Eurabia.cz