V referendu o přistoupení k EU jsem hlasoval PRO. Opravdu jsem se domníval, že EU je reformovatelná a budeme-li uvnitř, můžeme tomu přispět. Fatálně jsem se mýlil. Nebyli jsme schopni (a po ratifikaci Lisabonské smlouvy už vůbec nebudeme) skutečně reformovat vůbec nic. Naopak, svou účastí jsme přispěli k dalšímu prohloubení důsledků této špatné cesty integrace.

Na každém roku vidím povinné cedule ve stylu „postaveno s přispěním EU“. Jen tam chybí dovětek, že jsme ty prachy museli nejprve do unie odvést, pak je tam v luxusních budovách za policejními zátarasy za draho zadministrovali, přiživili se na nich úředníci v Čechách a různé konzultantské společnosti, abychom si je zase mohli použít. Na každém rohu vnímám nějaká omezení mého každodenního života. Tu nemohu to, tu zase ono. Prý kvůli příkazu (to správný překlad z angličtiny dokumentů Evropské komise) EU. Prý kvůli našemu společnému blahu. Kecy. Jediné, čím takovým „sladěním“ legislativy dosáhnou, je unifikovaný nový robot zvaný Evropan, který je a bude víc a víc povinen držet hubu a krok. A platit zvyšující se daně, protože socialismus, vynucená rovnost všech za každou cenu a pseudohumanismus něco stojí.

Prezident Václav Klaus si zaslouží uznání. Je to u mě frajer. Lisabonská smlouva je paskvil, který umožňuje jediné – snadné vládnutí 500.000.000 lidí. Představitelé z Bruselu se už nechali slyšet, že po „peripetiích“ s ratifikací této novodobé Mnichovské dohody, která dává na úkor menších zemí opět možnost rozhodovat těm velkým v primárně jejich zájmu (jen „kultivovanější“ skrytou formou), dlouho žádné reformy dělat nebudou. Jistě, bylo by pro ně škoda přijít o takový nástroj, kterým LS je.

Ve svém projevu sdělil pan prezident k rozhodnutí Ústavního soudu následující: „Především však nemohu souhlasit s jeho obsahem, neboť vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost, navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem. Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat.“

Sděluji veřejně, že tuto výzvu přijímám. Na rozdíl od pana prezidenta, který respektuje politické rozhodnutí Ústavní soudu České republiky (protože ničím jiným to není), ztratil pro mě tento soud zbytky jakékoli úcty.

Do háje, to vymanění se z diktatury komunistů před dvaceti lety bylo tak sametové, že jsme si svobody a suverenity přestali vážit. Byli jsme tak dlouho pod diktátem socialistického bloku, že si snad pomalu neumíme představit, že by nám někdo opět nediktoval a bláhově věříme, že Francie, Německo a Itálie budou hájit naše české zájmy. Nebudou, stačí si vzpomenout na výroky francouzského prezidenta v prvním období současné krize. Tuhle sportovní disciplínu, založenou na lezení do prodloužených zad, jsem nikdy v životě nehrál a nebudu. Rozhodl jsem se dnes, že budu bojovat všemi dostupnými prostředky za to, abychom opět získali svobodu, nezávislost a skutečnou suverenitu.

Nechci totiž, až přijde zase dvacetiletá perioda a naše děti dospějí, aby se mě někdo ptal „co jsi proti tomu dělal“ a já neměl odpověď. Nechci, aby se od dnešního dne zaštiťovali naši vlastní politici formulí „my nic, my musíme, protože je to z EU a pod sankcí“. Nechci, aby se na prohlubující státní deficit a dluhy pro mé děti vymlouvali naši politici jako na nutnost, protože musíme splnit nějaká podělaná přerozdělovací kritéria a socialistické pseudosociální podpory nemakačenků. Nechci, aby se na naší vlastní imigrační politice podílel kdokoli jiný, než my sami. Velmi dobře si totiž pamatuji, co to znamená „dočasná pomoc“.

Chci znovu svobodu pro tento národ a Českou republiku. Rozhodnutím Ústavního soudu ji totiž na nějakou dobu ztratil, i když to někteří nevidí, nebo spíše díky těšení se na svou osobní účast ve funkcích EU, nebo podíl na konzultacích ohledně zapráskaných dotací, které křiví trh, volný obchod a životy lidí, vidět nechtějí. Česká republika má strategické geografické postavení v Evropě. Nelze nás obejít ani vydírat! Ať mě za to v té slavné EU třeba zavřou.


František Matějka
www.frantisekmatejka.cz