"Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. ... Jeho úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy ...", tolik charakteristika Ústavního soudu.

Rozhodování o stížnosti senátorů ohledně Lisabonské smlouvy bylo pojato ze zcela opačného hlediska. Ústavní soud nehájil českou Ústavu, ale Lisabonskou smlouvu a přezkoumal soulad naší Ústavy s Lisabonskou smlouvou.

Ústavní soud má a priori chránit českou Ústavu. Avšak dělal pravý opak. Chránil Lisabonskou smlouvu. Tím zcela popřel svůj účel, ke kterému byl zřízen. Nejen, že operoval s právními pojmy, které náš právní řád nezná (sdílená suverenita), ale zároveň umožnil stav, kdy naše Ústava je zcela nepodstatná a EU se na ní nemusí vůbec ohlížet.

Lakonicky to okomentoval jeden z předkladatelů stížnosti, senátor Oberfalzer: "Co nebylo odmítnuto, bylo zamítnuto. Myslím si, že Evropská unie se v ČR nemá čeho bát." Ústavní soud svým stylem rozhodování umožnil, že článek 1/1 české Ústavy bude popřen a postavil mezinárodní smlouvu nad českou Ústavu.

Před pár týdny Ústavní soud aktivně zabránil konání předčasných voleb v říjnu zamítnutím účelového zákona a nebylo co soudu vytknout. Chránil Ústavu a českou ústavnost. Nyní jedná zcela opačně a posílá českou ústavnost ke všem čertům. 

Rozhodnutí Ústavního soudu bylo skutečně spíše politickou proklamací byť zabalenou do právnických formulací. Rovněž doprovodná vyjádření, která jdou nad rámec Ústavy, například lhůty pro podání nebo doplňování stížnosti svědčí o pocitu nadřazenosti soudu nad Ústavou, nikoli jejího ochránce.

Náš Ústavní soud s klidem schválil nadřazenost Euroústavy, pardon, Lisabonské smlouvy (ono je to vlastně jedno a totéž) nad naší Ústavou. Německý Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že přenos pravomocí na Brusel se smí stát jen se souhlasem Německa. My, podle našeho Ústavního soudu, nic takového nepotřebujeme a budeme radostně přenášet kompetence klidně i bez souhlasu.

Prezident Václav Klaus jako obykle dokázal šokovat, a to rychlostí, s jakou Lisabonskou smlouvu ratifikoval. Očekával jsem, že bude s podpisem otálet a případně zkusí znovu vytáhnout nějaké eso. Ale po chvíli jsem si uvědomil, že uposlechl výzvy Ústavního soudu (čímž dal všem politickou lekci) k  bezodkladnému podepsání.

Nikdo teď nemůže nic namítat. Prezident respektuje rozhodnutí soudu a ač prezident není dle Ústavy z výkonu své funkce odpovědný, zbavil se i odpovědnosti morální. Ta teď jde výhradně za Ústavním soudem. Zároveň prezident připojil své prohlášení, že nesouhlasí s formou, obsahem i zdůvodněním Ústavního soudu. Česká republika podle prezidenta ztratila svou svrchovanost.

Nyní nastává zajímavá situace. Prezident je z Ústavy povinen rozhodovat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud podepsal dokument, který je v rozporu s jeho nejlepším vědomím a svědomím a zároveň připouští, že náš stát tímto podpisem ztrácí suverenitu, dalo by se to kvalifikovat jako velezrada.

Bylo by pro naši republiku příznačné, kdyby došlo k další absurdní situaci. Politici naši i evropští tlačí na naši hlavu státu, aby podepsala dokument, kterým republika ztratí svrchovanost a nakonec to prezident po de facto nařízení Ústavního soudu udělá. Hned na to, by byl obviněn z velezrady za to, že podepsal dokument, který naši i zahraniční politici chtěli a Ústavní soud mu nařídil podepsat bez zbytečného odkladu.

Pokud by byl Václav Klaus obviněn z velezrady, byl by jeho podpis pod listinou, která bere svrchovanost našemu státu platný? Skutečně by nesl Václav Klaus zodpovědnost, když se podřídil soudnímu rozhodnutí? Nebylo by to nakonec tak, že by byl Václav Klaus zproštěn viny a naopak obviněni členové Ústavního soudu z vlastizrady?

Takovou absurditu by ani Václav Havel nevymyslel. Každopádně by to bylo hodně zajímavé a pro nás jako národ Švejků a "smějících se bestií" by byl další důvod k pobavenému sledování politických půtek, protože smích je za dobu existence českého národa často jediná zbraň, kterou lze bojovat proti bezmoci a cizí nadvládě.

Našemu národu v historii hrozilo, že bude úplně poněmčen a čeština zanikne. Strávili jsme tři sta let pod habsburskou nadvládou, po krátkém období samostatnosti jsme se ocitli v německém protektorátu. Nestačili jsme se ani nadechnout a dorazila nadvláda Kremlu, která byla navíc ještě podpořena tanky a po zuby ozbrojenými Ivany.

Když jsme se konečně vymanili z komunistického jha a chtěli být rovnocenným partnerem v Evropské unii, spolku suverénních států, přichází doba bruselského chomoutu, protože si někdo v Evropě usmyslel, že je lepší orat s pěti sty miliony lidí než jen se svými spoluobčany. Spolek suverénních států se proměňuje v těžkopádného socialistického molocha, kde se smí jen souhlasně přikyvovat a kde má váhu jen něčí hlas. Nezažili jsme to už náhodou?

http://polanecky.blog.idnes.cz/