Klaus: Evropská integrace už výrazně škodí parlamentní demokracii
ÚRYVEK O FENOMÉNU EVROPSKÉ UNIE Z NOVÉ KNIHY PREZIDENTA REPUBLIKY „KDE ZAČÍNÁ ZÍTŘEK“
V kontextu úvah o kvalitě a efektivnosti našeho současného politického a ekonomického systému mi jde o to, jak, nakolik a v jakém směru stále expandující role Evropské unie, resp. jejího bruselského centra, na úkor jednotlivých členských států, včetně České republiky tuto kvalitu a efektivnost našeho domácího systému ovlivňuje.
Dobře vím, že nežijeme (a žít nemůžeme) ve vzduchoprázdnu a že je Evropa naším přirozeným zázemím snad ve všech ohledech naší existence. Jakýkoliv izolacionismus či uzavírání se, jakákoli sebeuspokojenost či sebezahleděnost do sebe, jakýkoli ochranářský protekcionismus by byly nesmyslné a kontraproduktivní. Dnešní míra a způsob evropského integrování má už natolik silné negativní účinky, že jsou tím původní pozitivní účinky „přebíjeny“. Nemuselo to tak být, mohl být – před dvěma desetiletími – zvolen jiný způsob integrování a s prohlubováním evropské integrace se mohlo skončit dříve, než začaly převažovat negativní prvky.
Nárůst objemu rozhodování v centrále EU – a o ničem jiném „prohlubování“ evropské integrace není – s sebou nese všechny standardní problémy jakéhokoli centrálního řízení:
– zahlcování centra neúměrným množstvím úkolů;
– bujení nepřehledné, nákladné, rigidní, převážně svým vlastním životem se zaobírající bruselské byrokracie; – rozhodování bez skutečně všestranné znalosti věcí, neboť neexistuje žádný mechanismus, který by lokální znalosti převedl do vzdáleného rozhodovacího centra;
– absence „dotyku“ těch, kteří rozhodují, s občany jednotlivých zemí, a opačně, tudíž absence demokracie;
– volba „zprůměrovaných“ řešení a propagace a prosazování „harmonizace“ všeho možného i nemožného;
– spontánní zrod nekooperativní hry bruselské centrály s jednotlivými členskými státy o bruselské finanční fondy a další výhody, úlevy, podmínky (tolik připomínající „hru o plán“ v komunismu); – zvyšování moci a síly bruselského centra nepřetržitým oslabováním postavení druhé strany, jednotlivých členských států, doplňované propagací regionalismu pod zcela falešným heslem boje s nacionalismem;
– přirozený vznik kontinentálních mocenských ambicí, které mohou být – a často jsou – zcela odlišné od zájmů jednotlivých států a ještě více od zájmů jednotlivých občanů. Je to umělé vytváření nového, tentokráte panevropského nacionalismu;
– chybí jakýkoli mechanismus tolik potřebných „checks and balances“, výsledkem je nesvobodná postdemokracie;
– rozšíření EU z původních 6 na 27 států komplikuje komunikaci uvnitř EU a vlastní řízení EU. Proto Lisabonská smlouva, žádající „efektivnost“, což znamená rychlost a snadnost řešení na úkor jeho demokratičnosti, proto zrušení práva veta pro jednotlivé státy, proto většinové hlasování, proto „kartelizace“ EU a narůstající dominance několika velkých hráčů;
– předstírání existence evropského zájmu a evropských veřejných statků, ač žádný evropský démos neexistuje. Jsou pouze zájmy evropské nomenklatury, spojené společným působením a žitím v evropských institucích; – při absenci evropské demokracie a při naprosté fiktivnosti Evropského „parlamentu“ jako parlamentu mizí standardní role politických stran a vzniká přímo ideální prostor pro lobbismus různých nátlakových skupin parciálních zájmů.
Působení toho všeho na náš politický systém parlamentní demokracie je – podle všech použitelných kritérií – evidentně negativní.
Tím, že je odsouván na druhou kolej, přestává být náš vlastní parlamentní systém brán občany dostatečně vážně.
Tím, že začíná být dominantní legislativa evropská, česká (a jakákoli jiná) ztrácí celek svého působení.
Tím, že je spousta třecích ploch a překrývání pravomocí, ztrácí se jednoznačná zodpovědnost. Tím, že jsou podporovány a preferovány „evropské“ politické strany, nastává konflikt loajality – mají být loajální vůči svému domácímu členstvu nebo vůči stranickým kolegům v EU.
Tím, že je možné jednotlivé země přehlasovat, ztrácí se vůle i pocit výlučné zodpovědnosti.
Tím, že chybí možnost, aby mělo centrum skutečně všestranné znalosti dílčích věcí, týkajících se jen té či oné části Evropy, které se to týká, rozhoduje se silou několika aktivistů, majících nějaký specifický zájem při lhostejnosti drtivé většiny evropských poslanců (či úředníků).
To, že se rozhoduje na dálku, nesmírně oslabuje zájem jednotlivých občanů, kteří mají pocit, že nemohou vůbec nic ovlivnit, a o to více se odvracejí od politiky. To, že v jednotlivých zemích proces parlamentní demokracie nepřetržitě navyšuje podíl mandatorních výdajů státních rozpočtů, způsobuje, že jsou „evropské“ peníze relativně „volné“, nepředurčené a je o ně možné bojovat. Opticky to vytváří dojem, že to jsou peníze rozhodující. Systém nuceného kofinancování nutí státy financovat projekty, o které vlastně nemají zájem. Pro regiony (kraje, provincie) pak vypadá evropská centrála jako důležitější než domácí vláda.
Jsem proto přesvědčen, že je – v mnou vymezeném smyslu – čistý efekt evropského integrování záporný. Politický systém parlamentní demokracie je tím výrazně poškozován.
(Titulek výňatku Právo. Knihu představí Václav Klaus 16. listopadu v 15.30 hodin v pražském Paláci knih Luxor na Václavském náměstí)
Právo 4. 11. 2009