20 let po pádu Berlínské zdi se nám vrací socialismus zadními vrátky
Vážená paní Reaganová, dámy a pánové,
je pro mne velkou radostí a poctou, že mohu poprvé navštívit Prezidentskou knihovnu a místo posledního odpočinku 40. prezidenta Spojených států, Ronalda Reagana, a spolu s Vámi se všemi oslavovat 20. výročí konce komunismu. Tato událost si oslavována být zaslouží, a to nejen občany zemí střední a východní Evropy, kteří byli oběťmi komunistického režimu, ale na celém světě.
Nemělo by to ale být jen vzpomínkou na minulost. I když neočekávám, že se komunismus vrátí, a chtěl bych to říci velmi silně, vidím další kolektivistické a dirigistické „ismy“, které čekají na svou šanci. Budou se nazývat odlišně, mohou být měkčí a méně brutální, ale jejich strukturální charakteristiky vypadají podezřele podobně. Neměly by být podceňovány, i když nás zkušenost učí, že k podceňování dochází vždycky. Lidé neustále „vyhrávají“ staré bitvy. Generace mých rodičů neviděla reálné nebezpečí komunismu ani poslední noc před komunistickým pučem v Československu v únoru 1948. Vzpomínám si na to jako šestileté dítě, které bylo v tu chvíli se svými rodiči v Krkonoších. Lyžovali jsme a všichni kolem vypadali zcela bezstarostně a spokojeně.
Proto bychom neměli konec komunismu považovat za konečné a nás ukolébávající vítězství. Musíme být i nadále na pozoru. Učit se z minulosti je povinností. Hlavní příčinou kolapsu komunismu byly jeho vlastní vnitřní problémy. Na konci 80tých let byl již natolik slabý, měkký, sešlý a zbavený jakéhokoliv smyslu, že o moc déle nemohl existovat. Tyto jeho slabiny viděl každý, kdo je vidět chtěl. Významné bylo i to, že už ho v této chvíli téměř nikdo vážně nehájil.
Jinou věcí bylo to, že komunismus nebyl ochoten dobrovolně se vzdát. Mnoho lidí na Západě chce slyšet, jak moc přispěli ke konci komunismu. Říkám jim, že úloha „zbytku světa“ byla v této věci pouze doplňková. Jediná skutečná pomoc zvnějšku, která finální kolaps komunismu akcelerovala, přišla od Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, kteří pochopili, že k tomu, aby tato „říše zla“ zmizela v propadlišti dějin nestačí slova. Měli pravdu. Tzv. helsinský proces, který byl pro mnoho Evropanů dlouhou dobu zdrojem nadějí, byl naivní a zcela bezzubý a žádný skutečný výsledek přinést nemohl. Víra, že by mohlo být možné se studenou válkou spojené rozdělení Evropy překonat trpělivým a přátelským dialogem se Sovětským svazem a s jeho morálně a intelektuálně zbankrotovaným režimem, byla zcela mylná. To jsem si myslel už tenkrát, o tom jsem přesvědčen i teď.
Ronald Reagan to věděl. Pochopil, že je sovětskému systému a sovětskému expanzicionismu třeba čelit. Jeho tvrdá rétorika vůči SSSR, jeho masivní zbrojení, se kterým Rusové nemohli držet krok, jeho Strategická obranná iniciativa, byly úspěšnou strategií, jak komunismus porazit a jak vyhrát studenou válku. Když v lednu 1989 opouštěl svůj úřad, Sovětský svaz už byl v procesu svého rozkladu.
Poslední dny komunismu se v jednotlivých komunistických zemích lišily. V těchto chvílích se rodili noví lídři – buď z okruhu místních disidentů nebo, jako v polské Solidaritě, ze struktur, které již získaly podporu veřejnosti a tím i potřebnou sílu. Jednou z takových osobností nepochybně byl Václav Havel, jehož významný příspěvek je vidět v pokojné, sametové formě antikomunistické revoluce v Československu. Události roku 1989 potvrzují, že osobní angažovanost, občanská aktivita a osobní odvaha mohou pohnout dějinami.
Pád berlínské zdi, který zde dnes oslavujeme, byl jednou z klíčových událostí. Teprve nyní, po dvaceti letech se odvažuji říci, že to bylo určité překvapení i pro nás, kteří jsme žili nedaleko, neboť Východní Německo skutečně bylo mimořádně uzavřenou zemí. Lidé jako já měli řadu osobních a profesních přátel téměř v každé z bývalých komunistických zemí, ale žádného ve Východním Německu. Mluvím německy, ale mezi adresáty mých vánočních přání nikdo v NDR nebyl. Západní Německo jsme samozřejmě navštěvovat nemohli, ale do Východního Německa jsme mohli jezdit bez jakéhokoliv omezení. Kontakty s východními Němci jsme si však nevytvářeli a oni s námi také ne. Tato země byla navíc zvláštní v jedné další věci – východní Němci měli v Západním Německu své starší bratry, kteří byli připraveni nést nemalé transformační náklady. Žádná další země nic takového neměla. Nicméně události listopadu roku 1989 ukázaly, že ve Východním Německu převládalo stejné myšlení jako v jakékoliv jiné komunistické zemi.
Stále ještě nevím, jestli se pád komunismu uskutečnil včera nebo je-li to už součást historie či prahistorie. Na straně jedné jsou různé momenty těchto dní stále ještě živě před mýma očima, na druhé straně téměř polovina lidí v naší zemi už komunismus nezažila nebo byli ještě příliš mladí, aby ho mohli pochopit.
Náš život je nyní zcela jiný. Ale jednou věcí je porovnávat náš dnešní život s minulostí, druhou věcí je porovnávat ho s našimi tehdejšími očekáváními. V listopadu 1989 jsem si myslel, že bude svět v roce 2009 svobodnější než jaký je. K mé velké lítosti prožívám více státních zásahů do mého života a méně individuální svobody než jsem tehdy – a myslím, že i Ronald Reagan – očekával.
Václav Klaus, Projev na konferenci: „Ronald Reagan a pád zdi: Přemítání o minulosti, poučení pro dnešek“, The Ronald Reagan Presidential Library, Simi Valley, Kalifornie, 6. listopadu 2009.
(Překlad z angličtiny, publikováno v deníku Právo dne 7. listopadu 2009)
/titulek redakce EUportal/