Sestra smrt aneb ohlédnutí se za dušičkovým oktávem
Smrt je cosi nepřirozeného, přesto je to jediná jistota našeho života. Nelze ji uniknout. Moderně smýšlející člověk si s ní neví rady. Přitahuje i odpuzuje zároveň. Ti, co tráví čas sledováním filmů či hraním počítačových her, ji mají denně doslova na dlani. Rovněž tak diváci válečných hrůz, přenášených televizními společnostmi do obýváků a ložnic po celém světě. Jakmile však některým z nás pronikne do reálného života, utíkáme před ní. Proto narůstá počet zesnulých, se kterými se nikdo neloučí. Spálit a rozprášit, budeme již brzy číst na bocích pohřebních vozů. A pak tu máme velký počet mladých („emáci“), které smrt a vše, co s ní souvisí, přitahuje. Jejich perverzní záliba v sebepoškozování je dokladem ztráty vědomí smyslu života, bez něhož není možné zaujmout ani správný postoj ke smrti. O „dobré smrti“ se dnes hovoří snad jen v souvislosti s eutanazií či náhlým úmrtím ve spánku.
Všem těmto omylům se daří, protože se ze života moderní společnosti vytrácí vyrovnaný křesťanský postoj ke smrti. Ta vstoupila do lidských dějin v důsledku Adamova pádu. Tragický rozměr smrti, spočívající ve ztrátě možnosti blaženého patření na Boha, otevírá vstříc naději k jejímu překonání a věčné blaženosti až Kristova výkupná oběť na kříži. Smrt je přechodem mezi pozemským životem a životem věčným. Ti, kteří zemřou v milosti posvěcující, vejdou buď do nebeské slávy či do očistce, kde dorovnávají své dluhy za časné hříchy svého pozemského života. Kdo zemře v nelitovaném hříchu těžkém, byť i jediném, mine se navěky s cílem svého života, kterým je účast na vnitřním životě Nejsvětější Trojice. Peklo, pro něž se tito dobrovolně rozhodli, je věčným odmítnutím Boží lásky a milosrdenství. A podle toho to také v pekle vypadá.
Dnes se ovšem o pekle nemluví a dokonce ani nekáže. Jako by se peklo ani katolíků netýkalo. Možná to bude i tím, že se v moderním katolickém prostředí dává před Božskou komedií přednost kázáním o hypotéze prázdného pekla. Blud všeobecné spásy je dnes všudypřítomný. Kolik církevních pohřebních obřadů spíše než bohoslužbu za duši zemřelého připomíná jeho svatořečení! Namísto černé liturgické barvy vládne modernímu Requiem barva bílá, symbolizující nevinnost a vzkříšení. A namísto bázeň Boží vzbuzujícího Dies irae zní vítězné Aleluja!
Mocný zvuk polnice zazní,
všechny hroby se otvírají,
každý je před trůn zavolán.
Smrt i příroda se diví,
když povstane vše stvoření
aby odpovídalo soudci,
Kniha pak bude přinesena
kde je zapsána každá vina,
svět bude souzen podle ní
Až tedy soudce zasedne,
co je skryté, se ukáže,
nic nezůstane bez odměny?
Co já budu ubohý říkat,
koho mám za ochránce volat;
i dobrý stěží obstojí!
Králi velký a obávaný,
všem potřebným nabízíš zachránění,
spas i mě, prameni slitování.
Ježíši, pak se též rozpomeň,
že já jsem tvé cesty důvodem,
nezatracuj mě v onen den.
Hledals mě a usedl unavený,
kříž nesl jsi pro mé vykoupení,
ať není tak velký čin zbytečný.
Soudce spravedlivě rozhněvaný,
dopřej i mně dar odpuštění,
dřív než nastane zúčtování.
Má duše s hrůzou naříká
a tvář se vinou zardívá,
pokorně prosím, ušetři mě.
Ty jsi dal Marii odpuštění,
i lotr dosáhl vyslyšení,
také mně jsi dal naději.
Nepostačí moje prosby.
dej laskavě ty, jenž jsi dobrý,
ať mě nezničí oheň věčný.
Uprostřed ovcí mi urči místo
a zlé kozly postav daleko,
já ať jsem po tvé pravici.
Až pak zlí budou odsouzeni,
do hrozných plamenů uvrženi,
s vyvolenými mě zavolej.
Prosím v pokoře skloněný
a v srdci velmi zkroušený;
o můj konec se postarej
Den plný slz až nastane,
z popela hříšník povstane,
aby byl přísně posouzen.
Ty ho pak, Bože, ušetři!
Laskavý Pane Ježíši,
daruj jim odpočinutí.
Zapomnělo se totiž na to, co "dobrá smrt" ve skutečnosti znamená. Není to ani asistovaná sebevražda, ani úmrtí ve spánku po dobré večeři a posledním dílu Sex ve městě. Dobrá smrt je pouze a jen taková, v níž umírající neklade překážky k vlastní spáse. Zemřít v průběhu cizoložného aktu je možná tělesně příjemné, ale ta "nekřesťanská cena"! Platidlem je navíc vlastní, na věky zavržená duše...
Smrt nás provází na každém kroku. A i některý z těch našich kroků bude jednou poslední. Jen nevíme, kdy to bude. Možná za deset let, za rok, možná zítra. Nebo při psaní či čtení tohoto blogu. Proto je třeba žít tak, abychom byli na smrt připraveni bez ohledu na to, kdy zubatá dorazí. Jen blázen může odkládat přípravu na smrt na stará kolena, když mu jeho dosud mladá kolena může zítra nedopatřením přejet vlak.
Když se hovoří a píše o dnešní „kultuře smrti“, myslí se tím zpravidla smrt miliónů dětí, zabitých v lůně svých matek a praxe asistované sebevraždy, jejíž plná legalizace může být brzy realitou. Volám paradoxně po kultuře smrti, ovšem v tom smyslu, aby smrt získala zpět ono místo, které jí v lidském životě náleží. Je nanejvýš užitečné si vlastní smrt denně připomínat. Kdo chce o ní rozjímat s velkým učitelem duchovního života, nechť si opatří na Slovensku vydanou knihu sv. Alfonse z Liguory Ve světle věčnosti. Kdo podle ní bude žít, jistě i dobře zemře.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s Tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
Sv. František z Assisi, Píseň bratra Slunce
http://blog.ihned.cz/index.php?p=YSemin