Dědičné národní hříchy v podání Bohumila Doležala aneb český stát, ne polostát
Podle neustále se opakujících článků Bohumila Doležala BY SE ČEŠI MĚLI STYDĚT ZA SVŮJ STÁT a permanentně se omlouvat za minulé hříchy, zvláště za ty, které po druhé světové válce údajně spáchali na sudetských Němcích. Je zajímavé, jak tento menšinový názor má v českých médiích většinový prostor.
Doležalův text 28. říjen: český polostát (RX 45/09) je zajímavý tím, jak otevřeně v něm autor napadá samou podstatu českého státu. Již samotné označení České republiky za „polostát“ je urážlivé.
Autor má patrně na mysli to, že jsme jakousi „půlkou“ bývalého Československa a stále se k němu, podle jeho názoru mylně, upínáme. Tento argument není neznámý. Jeho kořeny jsou v sudetoněmecké interpretaci české historie spočívající na apriorním tvrzení, že Československo bylo „chybnou konstrukcí“ už od 28. října 1918, kdy vzniklo.
LOGICKÝ ROZPAD
To, že se Československo v roce 1992 rozpadlo, není potvrzením sudetoněmecké teze o „chybné konstrukci“. Naopak. Rozpad Československa se odehrál zcela v logice celoevropského a celosvětového trendu 20. století směřujícího k ustavování samostatných národních států. Podle této logiky se rozpadly, až na výjimky, téměř všechny vícenárodní státy v Evropě (Československo, SSSR, Jugoslávie, Rakousko-Uhersko, Ruská říše a Turecký sultanát) a i ty, které zůstaly, jako například Belgie, mají poměrně značné problémy se udržet pohromadě.
Vyvozovat ze zániku Československa jeho chybný charakter od samého počátku je proto zcela v rozporu s dějinami 20. století.
SEZNAM HŘÍCHŮ
Seznam údajných českých hříchů je dle autora mimořádný. Češi podle Doležala: 1. ukradli a přivlastnili si nefér způsobem československou vlajku, 2. nedali svému státu žádný pro něj přijatelný svátek, 3. nepostavili svůj stát na žádné ideji.
Doležal vytýká českým oslavám státu všechno možné, jen aby jej co nejvíce zesměšnil a ztrapnil.
Stejným způsobem se ale můžeme „trefovat“ do francouzských oslav pádu Bastily, jež zahájily éru nechutného a několik let trvajícího revolučního barbarství. Přesto je toto datum dodnes hlavním státním svátkem Francie.
VOLNÁ VLAJKA
Nebo bychom si mohli dělat legraci z oslavy narozenin staré ženy, která je shodou okolností královnou Spojeného království. A podobně bychom mohli kritizovat třeba i „vatry svrchovanosti“ na Slovensku a spousty podobných ceremonií a svátků, jež jsou drahé jiným národům a nám třeba připadají zvláštní. Vysmívat se tomu je nekorektní.
Co se týká české vlajky, tak tam je třeba připomenout jednu zásadní věc. To, že Slováci v souvislosti s rozdělením Československa tuto vlajku opustili a nechtěli ji, je fakt stejně jako to, že Češi tuto vlajku neopustili a chtěli si ji zachovat i nadále. To, že nám Slováci chtěli její používání zakázat, je pravda, ale my jsme na tom trvali. Jednalo se o vlajku „volnou“, kterou nikdo v danou chvíli nepoužíval, a navíc jasně identifikovatelnou a s jinými vlajkami nezaměnitelnou. Navíc Češi tuto vlajku prostě a jednoduše chtěli a identifikují se s ní dodnes. Nikoho vůbec nenapadlo, že bychom měli hledat nějakou jinou.
To, že Česká republika dle Doležala nemá adekvátní státní svátky, není pravda. Naopak. Svobodným rozhodnutím českého Parlamentu se stala státními svátky ta data, která pro český stát mají největší symbolický i faktický význam. Osmadvacáté září je svátkem, jenž ukazuje na tisíciletou tradici české státnosti, osmadvacátým říjnem se hlásíme k první republice jako modernímu pokusu o samostatný stát, 1. leden je dnem, kdy vznikl poslední moderní český stát, a 17. listopad se slaví jako Den boje za svobodu a demokracii. Je to logické a srozumitelné.
STÁTNÍ IDEA
Má mít český stát nějakou ideu? Idea českého státu se zrodila u Přemyslovců. Je to myšlenka, že v prostoru známém jako Čechy a Morava má existovat samostatný stát s centrem v Praze. Tato idea českého státu se potom v jednotlivých historických obdobích naplňuje aktuálním obsahem.
Nyní máme na tomto území a se stejným hlavním městem demokratickou republiku. Konkrétní obsah české státní ideje si určujeme jako občané při pravidelně se opakujících volbách. Nezastupitelnou roli ve fungování každého, a tedy i českého státu hrají i oslavy státních svátků a oceňování těch osob, které se o daný stát zasloužily. Státy zkrátka existují a až na výjimky plní pozitivní historickou roli, jež by neměla být zesměšňována.
O autorovi| HYNEK FAJMON, AUTOR JE HISTORIK A EUROPOSLANEC
Reflex 12. 11. 2009