Augusto Pinochet Ugarte – zachránce Chile před komunismem
10. prosince 2006 ve 14.15 místního času zemřel ve vojenské nemocnici v Santiagu de Chile ve věku 91 let generál Augusto Pinochet Ugarte (25. 11. 1915 – 10. 12. 2006), bývalý prezident Republiky Chile, muž, který 11. září 1973 zachránil svoji vlast před osudem obdobným tomu, který byl tenkrát naším údělem, a zasadil tak smrtící ránu alespoň jedné z hlav hydry světového komunismu. Jeho čin byl v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století posilou pro miliony lidí v Latinské Americe, ale i v naší části světa.
Abychom lépe pochopili celý dosah činu 11. září, je třeba si nejprve uvědomit, v jaké situaci se tehdy nacházelo nejen Chile, ale i celý svět. Ve Spojených státech ještě nevládl Ronald Reagan, pozdější vítěz nad komunismem, ale Richard Nixon, který se právě neúspěšně pokoušel vylhat se z aféry Watergate, jež měla v následujícím roce skončit jeho pádem. Nedlouho předtím, koncem ledna 1973, Spojené státy podepsaly Pařížské dohody, ve kterých zradily svého vietnamského spojence; porážka jižního Vietnamu a vítězství komunismu v jihovýchodní Asii nyní již byly jen otázkou času a každému, tedy i chilským vojákům, muselo být zřejmé, že na loajalitu amerického spojence, mravně oslabeného hýčkanou generací „Golden Sixties“, rozhodně nelze spoléhat.
Politika appeasementu slavila triumf nejen v Americe, ale snad ještě více v Evropě. Ulicemi severoamerických a západoevropských měst proudily statisíce demonstrantů, „užitečných idiotů“, zmobilizovaných sovětskými tajnými službami, aby pomohli Sovětskému svazu dosáhnout kýžené vojenské převahy. Mládež Západu v podivné, ale nikoli nepatřičné symbióze uctívala Buddhu, Mao Ce-tunga a Che Guevaru. V Itálii a Německu se ke svým teroristickým útokům chystaly marxistické bojůvky Brigate rosse a Rote Armee Fraktion.
Zdálo se, že mravní úpadek západního světa dosáhl nejhlubšího dna (dnes ovšem víme, že dna bohužel ještě zdaleka dosaženo nebylo). Co více, tento úpadek zasáhl i Církev, která se již po deset let nacházela v jedné z největších krizí svých dvoutisíciletých dějin, v krizi, kterou by si předešlé generace neuměly představit ani v nejhorších snech. Šlo ovšem v první řadě o úpadek víry, ten se však projevoval i úpadkem mravů a s ním byla zase zákonitě spojena krize toho, čemu se říká církevní politika, jejíž nejdůležitější složku tehdy tvořila nemravná „Ostpolitik“, čili bezostyšná kolaborace se silami zla.
Pravda, na samém konci Evropy, za Pyrenejemi, stále ještě existovaly dva křesťanské státy, tvořící jakýsi pozůstatek starých, lepších dob. Byly však v tehdejším světě zcela osamoceny, opuštěny i těmi, od nichž bylo možno očekávat, že jim budou oporou, a jejich zánik se již neúprosně blížil. V Portugalsku António de Oliveira Salazar zemřel již v roce 1970 a zanedlouho, v dubnu 1974, měl být jeho nástupce svržen socialistickou revolucí. Ve Španělsku starému generalissimovi kruciáty zbývalo jen o něco více než dva roky života; jeho smrt 20. listopadu 1975 pak znamenala konec celé epochy evropských dějin.
Mladší generace si jen obtížně dokáže představit, jak na nás, žijící v této těžké době na okraji, a přece v samém středu Sauronovy říše, zapůsobila zpráva o tom, že 11. září 1973 se ve vzdáleném Chile vojáci chopili zbraní a svrhli marxistického diktátora Salvadora Allenda. Brzy jsme stejně dobře jako jména čtyř mušketýrů znali jména jejich velitelů – generála Gustava Leigha Guzmána, vrchního velitele letectva, admirála Josého Toribia Merina Castra, vrchního velitele námořnictva, generála Césara Mendozy Durána, vrchního velitele karabiniérů, a prvního mezi nimi, jímž byl generál Augusto Pinochet Ugarte, vrchní velitel pozemních sil. Pověstný santiagský stadion, na který byli nahnáni zločinní služebníci Mordoru, aby se jim dostalo spravedlivého trestu, pro nás představoval předzvěst konečného pádu komunismu i jinde ve světě. Šťastným koncem krásného příběhu pak bylo dobytí prezidentského paláce La Moneda a smrt samotného chilského führera, jenž nakonec svému trestu ušel; stejně jako Adolf Hitler v obleženém Berlíně, i on dal přednost sebevraždě, kterou spáchal samopalem, jejž dostal darem od svého mentora a obdivovaného vzoru Fidela Castra.
Převrat zachránil Chile, které se tehdy nacházelo na samém pokraji zkázy. Pomatený socialistický fanatik Salvador Allende, jenž se chopil moci v roce 1970, dokázal spolu se svým lstivějším společníkem Luísem Corvalánem nejdříve velice rychle zničit hospodářství země, v níž nakonec inflace dosahovala neuvěřitelných 2,5 % denně. Do Chile se sbíhali komunističtí teroristé z celé Latinské Ameriky a země byla nadto zaplavena sovětskými a kubánskými „poradci“, ve skutečnosti regulérními oddíly commandos, jak se ostatně ukázalo během převratu, kdy baštou nejsilnějšího odporu byla budova kubánského velvyslanectví.
Není divu, že 26. května 1973 Nejvyšší soud jednohlasně přijal usnesení o zániku zákonnosti v zemi a 22. srpna téhož roku poslanecká sněmovna vydala deklaraci, obsahující zdrcující obžalobu režimu, rozčleněnou na mnoho bodů, mezi nimiž čelné místo zaujímalo odsouzení zjevné snahy vlády vybudovat v zemi totalitní systém. Konfrontace s ozbrojenými silami, k níž ostatně Allendeho vláda neskrývaně směřovala, byla nyní již jen otázkou času. Zásah vojska (i když Chile není klasickou zemí vojenských převratů) byl vskutku „intervencí, podniknutou v kritických chvílích historie naší vlasti“, jak při zádušní mši za generála Pinocheta zdůraznil biskup Juan Barros Madrid.
Náprava škod způsobených Allendeho režimem byla nanejvýš obtížná. Při obnově zdevastovaného hospodářství Chile se generál Pinochet, jenž byl od roku 1974 prezidentem země, opřel o skupinu mladých ekonomů z chicagské školy, díky nimž se podařilo překonat inflaci a země zažila známý „chilský hospodářský zázrak“. Nová vláda se ve svém ideovém prohlášení z 11. března 1974 jasně vyslovila proti marxismu, popírajícímu základní vlastnosti každé autentické civilizace, a zdůraznila, že boj s touto negací je skutkem povýtce pozitivním, upevňujícím svobodu a důstojnost lidské osoby.
Militantní marxisté ovšem nesložili zbraně, o čemž svědčí neúspěšný atentát, jenž byl 7. září 1986 spáchán na samotného generála. Přes všechny nesnáze, k nimž přispívala i soustředěná protichilská kampaň komunistů a jejich sympatizantů po celém světě, se podařilo v zemi obnovit řád. Symbolicky právě za vlády generála Pinocheta byl v roce 1974 dokončen a slavnostně otevřen národní votivní chrám Panny Marie Karmelské v Maipú, jehož stavba byla započata roku 1818 otcem chilské nezávislosti Bernardem O´Higginsem.
Jistě i generál byl omylným člověkem. Bylo by zbytečné mluvit na tomto místě o chybách, kterých se dopustil; o jedné, té největší, se však zmínit musíme – byla jí jeho rezignace v roce 1990. Generál si tu nevzal k srdci pravdu, kterou v sobě obsahuje výrok generalissima Franka, jejž známe z pamětí Pedra Saínze Rodrigueze. Španělský caudillo jednou při vzpomínce na svého předchůdce Miguela Primo de Riveru poznamenal: „Don Miguel se při převzetí moci dopustil chyby, když řekl, že zůstane jen nějaký čas, než dá věci do pořádku. To je omyl. Když se převezme velení, je třeba je brát tak, jako kdyby to bylo na celý život.“ Lidsky je jistě pochopitelné, když po dlouhé době vlády znavený člověk zatouží po tom, zbavit se břemene, které ho mnohdy tíží; nezapomeňme nadto, že generálovi bylo v době jeho rezignace již 75 let. Skutečností však zůstává, že tato rezignace nepřinesla prospěch ani jemu, ani celé jeho zemi.
Generál byl před smrtí cílem nesčetných útoků ze strany krajní levice celého světa, která přirozeně dodnes nedovede přenést přes srdce, že to byl právě generál Pinochet, kdo přinejmenším v jedné jihoamerické zemi zastavil její vítězný pochod a postavil se na odpor jejímu řádění. To, že generál neúnavně podle svých možností potíral zlo, zůstává jeho velkou zásluhou; vskutku patřil mezi ty vládce, kteří mohou o sobě s žalmistou směle říci: In matutino interficiebam omnes peccatores terrae, ut disperderem de civitate Domini omnes operantes iniquitatem. – Za jitra hubil jsem všecky hříšníky země, abych vypudil z města Hospodinova všecky, kdož páší nepravosti (Žalm 100, 8).
Ještě krátce před svou smrtí se znovu přihlásil k činu 11. září, zároveň však jako křesťan odpustil všem, kteří ať již poháněni falešnou ideologií, ať (to je zřejmě častější případ) ze snahy zalíbit se pánům dnešního světa, se přímo předháněli ve snaze znepříjemnit mu sklonek jeho života. Generál, v jehož žilách kolovala krev dvou malých nezdolných evropských národů (jeho předkové po otci pocházeli z Bretaně, předkové po matce z národa Basků), však přečkal všechny tyto nízké a podlé útoky a zemřel, obklopen milující rodinou a přáteli, vskutku v požehnaném věku. V jeho závěti čteme: „V mém srdci není místo pro nenávist.“ Odkaz zesnulého prezidenta nyní opatruje Fundación Presidente Augusto Pinochet Ugarte; o to, aby nezanikla paměť o jeho největším činu, pečuje La Corporación 11 de Septiembre.
Při rozloučení s generálem P. Raúl Hasbún Zaror, profesor santiagské univerzity Gabriely Mistralové a velká postava katolické církve v Chile, charakterizoval generála jako „dobrého služebníka“, servidor bueno. Můžeme se domnívat, že měl přitom na mysli tato slova Písma, jimiž Pán slibuje odměnu služebníkovi, který dobře hospodařil se svěřenými hřivnami: Euge serve bone et fidelis! […] Intra in gaudium Domini tui! – Dobře, služebníku dobrý a věrný! […] Vejdi v radost svého Pána! [Mat 25, 21. 23]. Ano, věříme, že dobrým a věrným služebníkem vskutku byl Capitán General don Augusto Pinochet Ugarte. Nechť ho uvede do věčného království Panna Maria Karmelská, Královna Chile a patronka chilských ozbrojených sil!
Te Deum 1/2007