Mnoho levicových lhářů, ale také mnoho dalších lidí v nevědomosti, vykresluje období jeho vlády, jako fašistické. Je to však zřejmá nepravda, tehdejší Španělsko fungovalo v naprostém rozporu s obecnou charakteristikou fašistických režimů (která naopak sedí na některé režimy socialistické), nebudovalo nového člověka a nevytvářelo prostředí všeobecného strachu. Po vypuknutí Druhé světové války vyhlásilo neutralitu, ačkoli mělo vůči nacistickému Německu závazky z dob občanské války.

Francisco Franco prosazoval konzervativní pojetí rodiny a společnosti, bojoval proti veřejnému projevování homosexuálních sklonů i proti prostituci. Ženám pomohl udržet si svou tradiční roli, nenaháněl je ke strojům a do dolů jako soudobé levicové vlády na Východu i Západu. Odmítl také podporovat antisemitismus a přijímal židovské uprchlíky z území ovládnutých Hitlerem.

Levicová opozice v imigraci jej však přesto neváhala veřejně pranýřovat jako zločince a antisemitu. Její větší část se zpočátku usadila ve Francii, později se jejich základnou staly USA. To však ještě nebylo nic proti „práci“ exilového Komunistické strany Španělska, sídlící v Sovětském svazu, a její předsedkyně Dolores Ibarurri pod ochranou Josifa Vissarionoviče Stalina. Naneštěstí se nespravedlivý pohled na Francisca Franca dostal v době vládnutí socialistických stran na stránky učebnic a do vysílání státních a veřejnoprávních televizí.

V letech 1959-1973 došlo k tzv. Španělskému ekonomickému zázraku. Caudillo dbal o dobré mezinárodní vztahy s dalšími západními zeměmi, zvláště těmi, kde vládly pravicové a centristické vlády. Zahájil mohutný rozvoj turistického ruchu i průmyslu. Španělsko se postupně měnilo z chudé převážně zemědělské země na významný průmyslový stát západní Evropy. Postupně se vytvářely skupiny reformních frankistů, z řad převážně mladých lidí, kteří nebojovali v občanské válce a měli zájem Španělsko přiblížit liberálním demokraciím, případně vstoupit do rodícího se společenství západoevropských zemí, ze kterého se postupně vyvinula dnešní Evropská unie.

Na konci Francova života došlo k dohodě o nástupu dědice trůnu Juana Carlose I. na španělský trůn po vůdcově smrti, který je dodnes hlavou Španělského státu.

Článek o filmu o jedné z význačných postav Španělské občanské války: http://oslik.wordpress.com/2009/11/20/zde-jsou-draci-film-o-zakladateli-opus-dei/

 Video o španělské občanské válce: http://www.youtube.com/watch?v=ZwDmUE7ZJSo