Pravda a lež o čarodějnických procesech
Upalování čarodějnic (a čarodějů) bývá často dobrým beranidlem proti Katolické církvi. Nicméně dánský historik a etnolog Gustav Hennigsen (protestant) vydal nedávno na toto téma obsáhlou publikaci, v níž přesvědčivě na prokázaných faktech dokazuje, že pravda je – jako obvykle v těchto věcech – poněkud jiná. Není ve svém postoji osamocen, už v sedmdesátých letech dospěli renomovaní američtí historikové Norman Cohn a Richard Kieckhefer (taktéž nekatolíci) ke stejnému závěru, který je dnes názorem stále většího počtu historiků.
Především je třeba odkázat do říše bájí tvrzení o 9 milionech obětí čarodějnických procesů v Evropě. Toto číslo pochází od francouzského osvícenského historika Lamothea, žijícího v době Velké francouzské revoluce a Napoleona, kdy se na běžícím pásu vymýšlely hrůzostrašné historky o inkvizici a jejích procesech (jako nedávno za komunistů), aniž byla možnost korigovat je solidním předložením faktů, neboť osvícenská a liberální cenzura se vůbec nelišila od pozdější cenzury totalitních režimů 20. století. Na základě solidního výzkumu je nutno upřesnit počet obětí čarodějnických procesů 14. až 18. století na cca 50 tisíc. Před 14. stoletím čarodějnické procesy neexistovaly, nešlo tedy o „středověkou“ pověru, ale o novověkou. Katolická církev ve středověku naopak velmi tvrdě vystupovala proti původem pohanské pověře o čarodějnicích (tj. ženách, které se pohlavně stýkají s ďáblem a takto od něho získávají nadpřirozenou moc škodit lidem). Už císař Karel Veliký ustanovil trest smrti pro každého, kdo by ji rozšiřoval. Ještě ve starověku církevní otcové sv. Jan Zlatoústý, Cesarius z Arles aj. bojovali ostrými slovy proti této pověře jakožto pozůstatku pohanství. Veliký papež středověku a obránce svobody Církve proti německému císaři Jindřichu IV. v 11. století, sv. Řehoř VII., pod trestem exkomunikace zakázal dánskému králi Haraldovi, aby zahájil proces proti ženám obviněným z „čarodějnictví“, které prý zavinily sucho a morovou epidemii. Papež nabádá krále, aby raději hleděl „pokáním odvrátit Boží tresty a ne je ještě rozmnožovat nevinně prolitou krví“. Užívání čar a kouzel bylo přísně zakázáno už ve Starém zákoně. Církev ve starověku a středověku je také zakazovala, trestala je však pouze církevními tresty a odmítala zasahování světské moci do této záležitosti.
Teprve ve 14. století se zapojila do stíhání čarodějství také světská moc, docházelo k rozsudkům smrti, při nichž žel často církevní i světské instituce spolupracovaly, jak se to stalo v případě sv. Jany z Arku (panny orleánské), jejíž upálení na hranici nelze nazvat jinak než justiční vraždou. Vlna čarodějnických procesů vrcholí v letech 1550 – 1650, tedy nikoli ve středověku, ale v novověku. Přitom mezi katolickými a protestantskými zeměmi existovaly obrovské rozdíly. Henningsen cituje v této souvislosti Martina Luthera, který požaduje důslednější pronásledování čarodějnic. Zatímco v protestantské části Německa zemřelo na hranici pro údajné čarodějství 26 tisíc lidí, v katolickém Irsku pouze 4. V nejkatoličtějších regionech Evropy, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, proběhlo od 16. do 18. století více než 12 tisíc čarodějnických procesů, z toho jen 36 poprav, značná část souzených naopak vyšla s osvobozujícím rozsudkem. Poslední čarodějnice v Evropě byla popravena koncem 18. století ve švýcarském protestantském kantonu Glarus.
Historička Jenny Gibbonsová taktéž poukazuje na zavádějící informace, jako by čarodějnické procesy organizovala církevní inkvizice. To vyplývá z nepřesného překladu latinského textu, že někdo byl „per inquisitionem“ vyzkoušen, což nemusí znamenat hned inkvizici, nýbrž jenom to, že byl podroben soudu – a to lhostejno, jestli církevnímu nebo světskému (lat. inquire = vyhledávat, zkoumat, vyšetřovat). Církevní inkvizice se naopak vyhýbala čarodějnickým procesům. Když dva němečtí inkvizitoři Spengler a Institoris koncem 15. století vydali primitivní a pověrečný spis „Kladivo na čarodějnice“, který žel vydatně přispěl k eskalaci čarodějnických procesů v Německu, inkvizice se od toho distancovala, papež sv. Pius V. (1566 – 72), který v Církevním státě zakázal čarodějnické procesy, nařídil dát tuto knihu na index zakázaných knih. Římská inkvizice, podléhající přímo papeži, se snažila bránit čarodějnickým procesům všude, kde to jen trochu bylo možné, o čemž existuje ve vatikánském archivu spousta dokumentů, žel velmi často byla neúspěšná, protože nejen protestantští, ale i katoličtí vládcové Evropy papeže ignorovali.
Dalším historickým mýtem je teze, že teprve bezbožecké osvícenství skoncovalo s touto pověrou a upalováním nevinných obětí. Skutečnost je taková, že v 18. století, kdy osvícenství začínalo, byly už čarodějnické procesy na definitivním ústupu v celé Evropě. Hlavní zásluhu na postupné změně smýšlení v tomto směru má německý jezuita a duchovní básník Friedrich von Spee, který v první polovině 17. století s rizikem vlastního obvinění z čarodějství a upálení na hranici vyvolal v Německu proti této pohanské pověře a popravám nevinných lidí kampaň, kterou vedli zejména jeho řádoví spolubratři.
V našich zemích byly mezi českým obyvatelstvem čarodějnické procesy jen ojedinělé. Horší situace vládla na Jesenicku a Šumpersku, kde žilo německé obyvatelstvo, jež mělo čilé styky se sousedním Slezskem, odkud sem prosakovala pověra o čarodějnicích. V 17. století tam byla upálena zhruba stovka lidí. Když toho zneužily osoby zvrácených mravů, jako Heinrich Boblig z Edelstadtu, který v postavení světského soudce vynucoval mučením doznání svých obětí k neexistujícím zločinům, rozpoutalo se hotové peklo. Katolický děkan v Šumperku Christoph Lautner jménem Církve vystoupil proti Bobligovi na obranu údajných „čarodějnic“, doplatil však na to sám upálením na hranici r. 1685. Velmi negativní roli žel sehrál jeho přímý nadřízený – olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna, který podlým způsobem vydal Lautnera Bobligovi. Poslední upálení pro čarodějství proběhlo v Šumperku r. 1700. Od tohoto data už v českých zemích nikdo nebyl pro tento delikt popraven.