Zradil Klaus? aneb díky, pane Semíne…
Přesně podle předpokladů vynořilo se těsně po Klausově podpisu mnoho kritiků, mnoho zklamaných, překvapených, mnoho rozhořčených. A všichni opřekot volají hanba, zrada, radikálové navrhují odstranit zmínky o Klausovi do desátého kolena.
Zejména těch překvapených bych se chtěl zeptat, kde žili posledních dvacet let. Protože pokud to náhodou bylo na teritoriu Euroregionu BÖhmen und Mähren (zvykejme si), pak opravdu nechápu, že jim ani takto dlouhá zkušenost s ministrem financí, předsedou vlády a liberálním ekonomem Klausem nestačila k pochopení toho, co od této osobnosti mohou a co rozhodně nemohou očekávat.
Především jsme všichni měli dávno vědět, že máme tu čest s diplomatem a vyjednavačem na místní poměry nadprůměrně obratným. Říkám diplomatem a myslím tím někoho, kdo dokáže šikovným manévrováním získávat tu větší, tu drobnější výhody. To manévrování se ovšem odehrává v daném mocenském poli, které diplomacie může pozměnit, modifikovat, obrousit hrany. Není ale úkolem diplomacie ani diplomatů toto mocenské uspořádání jakkoli zásadně měnit.
To je bohužel job pro hochy poněkud jiného formátu – pro státníky. A mělo-li nám být něco jasné, pak to byl ten do očí bijící fakt, že Klaus onoho formátu prostě nedosahuje. Je dost mrzutá věc, že tomuto národu se státníků nedostává jaksi chronicky, a to především a na potvoru v kritických či přelomových situacích.
Nebylo proto poněkud pošetilé doufat, že zrovna my budeme mít to historické štěstí, že v čele našeho houfce bude stát nový Masaryk či aspoň Švehla? Nebo další takový, který půjde statečně před koncil a tam jim to za nás a místo nás řekne a necouvne? Nebyly k dispozici poněkud méně riskantní možnosti, jak se zachovat, namísto notoricky selhávajícího odevzdávání naší věci do rukou (notoricky selhávajícího) dobrého krále Miroslava (pardon, Václava)?
A udělal vůbec Klaus tak málo, jak je mu nyní mnohými vyčítáno? Získal pro nás přece několik dlouhých měsíců času, abychom se mohli zorganizovat a něco podniknout. Že měl udělat více? Že měl jít pro naši svobodu na hranici? Máme vůbec právo něco takového žádat? Doufat v to, to ano. Ale vyžadovat…? Snad jedině za podmínky, že my sami jsme udělali vše, co se dalo. Že i my sami jsme ochotni pro svou svobodu něco obětovat (vlastně ne něco, morální právo požadovat po někom oběť máme jen tehdy, jsme-li sami odhodláni obětovat se také).
Chtěl bych se proto těch, kdo by teď nešťastného Klause nejraději utopili na lžíci vody zeptat, zda jsou si úplně jisti, že oni sami udělali, co bylo v jejich silách. Zda oni sami vykonali opravdu vše, co vykonat měli a mohli. Zpytovat svědomí, přátelé. Je to zdravé (věřte mi, nikdo to nemůže vědět lépe, než neznaboh).
A teď beze všech okolků: Bylo možno lisabonskému průšvihu zabránit? Odpovídám, že možná ano. Že snad bylo možno jako vždy nerozhodného a lavírujícího Klause prostě donutit jednat jinak. Stačila maličkost – 100 000 (ale budu skromný – 50 000) lidí v ulicích Prahy a několik stovek v regionech. A nenechat nikoho na pochybách, že ulice prostě nevyklidíme, dokud nedostaneme, co chceme. Jen pro pořádek připomínám, že nás, kteří Lisabon nemusíme, je v této zemi možná i milion.
Místo toho jsme prohráli další významný kus své svobody a prohráli jsme si ho sami. Prohráli jsme, protože jsme se ve věci obrany naší svobody infantilně spolehli na politiku a politiky. Nepoučení, nepoučitelní. Prosím : Na politiku, která v této zemi nikdy neměla čas vyrůst a zakořenit (mluvím teď o skutečné politice, té zodpovědně státotvorné, jaká se občas dělá třeba v Izraeli, Norsku, Finsku, v Chile). A na politiky – proboha, kde by se tu vzali po šedesátileté genocidě elit, jaké jsme opravdu schopni snad jen my.
Porážky jsou věcí venkoncem nepříjemnou a mnoho pozitiv nepřinášejí, jedno ale snad přece. Jako každá mezní situace i ony najednou jakoby pročistí vzduch, ukáží kdo je kdo, iluze se zhroutí a do vytvoření nových mýtů je možné alespoň chvíli stát na opravdu pevné půdě reality. Skromně si proto dovoluji apelovat na všechny, kterým ještě není všechno jedno – nepromeškejme tento vzácný okamžik a udělejme to, do čeho se nám tak nechce.
Přiznejme si pravdu. Přiznejme si už konečně, že v opravdu krizových situacích nemáme nikoho, kdo by jednal našim jménem a na koho bychom mohli spoléhat. V takovýchto situacích prostě bude nutno brát věci do vlastních rukou a zezdola vytvářet dostatečný tlak na žádoucí chování (ne)zodpovědných volených zástupců. A to nepůjde bez předem připravených a promyšlených způsobů, jak angažovanou část veřejnosti rychle a efektivně mobilizovat. Neboli náš program na příští měsíce a léta, jak ho vidím já.
Ale abych nekončil svůj první celovečerní příspěvek tak nabručeně, poučím ještě p.t. obecenstvo o tom, že zdaleka ne všichni v naší nynější krizi selhali. Našli se totiž mezi námi i tací, kteří nejenže věděli, co je třeba dělat, ale (v Čechách nevídáno, neslýcháno ) to také udělali. Pan Semín, pan Bátora a ostatní kolem D.O.S.Tu. Ti snad jediní o sobě mohou říci: My jsme obstáli.
Zapsat za uši a pamatovat. To pro případ, že byste snad někdy, čistě náhodou, hledali nové vůdce.