Šestým okruhem mých obav z budoucnosti je multikulturalismus. Aby nebylo mýlky: vzájemné působení a obohacování jednotlivých kultur je jevem přirozeným, pradávným a ve své podstatě plodným. Probíhalo odedávna více či méně spontánně. Nemusíme chodit daleko. I často problematická koexistence českého a německého prvku v našem středoevropském prostoru neznamenala pouze nevraživost a strádání, ale mimo veškerou pochybnost přinesla mnoho užitečných vlivů a vzájemných inspirací, které, bez ohledu na to, jak je hodnotíme dnes, ve svých důsledcích v proběhu času ovlivnily dějiny Evropy a světa. Například Jan Hus či husitství obecně se stali jedním z inspiračních zdrojů, jež o století později přiměly Martina Luthera přibít na kostelní vrata onen slavný manifest, který změnil svět.
Něco úplně jiného však je současná ideologie multikulturalismu, která si implicitně klade za cíl setřít přirozené, staletým vývojem vzniklé rozdíly a odlišnosti mezi národy, státy, etniky, celými kontinenty a kulturními a civilizačními okruhy. (zvýraznění autor, pozn. red.). To vše ve jménu jednoho „globálního“ univerzálního lidstva, řízeného jedinou „planetární“ vládou, která nahradí demokratický kapitalistický systém. Je to v novém, modernizovaném a módním – tzn. politicky korektním – převleku obdobná myšlenka, obdobná ideologie, jakou se řídili otcové radikálního bolševismu při konstrukci sovětského imperia, či která vedla Mao Ce-tunga k vyhlášení jeho zničující „kulturní revoluce“.
Na konci této ideologie má být člověk, obec či stát pouhou šedivou nerozeznatelnou částečkou jednoho obřího, z jednoho místa ovládaného a manipulovaného celku. V něm se všechny přirozené kulturní odlišnosti a staletými zkušenostmi vzniklé tradice rozpustí, „rozmixují“ a vznikne koktejl všeobecného „dobra“. Tradice a kulturní odlišnosti se pak už jen formálně zachovají ve skanzenech či v souborech lidových písní a tanců, jak jsme to zažívali dlouhá desetiletí v době totality (zvýraznění autor, pozn. red.).
Koktejl, o nějž multikulturalisté usilují, bude nestravitelný a povede k novým hlubokým frustracím a k narůstání napětí mezi odlišnými kulturními a civilizačními okruhy. První náznaky takové budoucnosti vidím v Evropě v podobě současného „stěhování národů“. Konflikty, které v některých zemích toto umělé prolínání kultur již dnes vyvolává, jsou pouze náznakem budoucího střetu, k němuž – pokud bude vše takto pokračovat – neodvratně musí dojít.
Václav Klaus: Kde začíná zítřek, Knížní klub 2009, str. 201-202