Lidé si pojem "suverenita" často pletou s vágními pojmy jako "národní identita", "národní hrdost" nebo dokonce se "schopností ovlivňovat mezinárodní dění". Suverenita v právním slova smyslu ale znamená, že zákony platné na území státu určují orgány daného státu a nikoliv jakákoliv vnější či vyšší entita. Suverénní jsou tak např. Spojené státy či Norsko, suverénní není např. Bavorsko nebo Kalifornie.

Již vstupem do EU v roce 2004 Česká republika odevzdala Evropské unii právo vytvářet závazné směrnice a nařízení, které musíme naplňovat pod hrozbou pokut, ale šlo o přesně ohraničený okruh oblastí a Smlouvu o přistoupení k EU šlo teoreticky kdykoliv vypovědět.

Lisabonská smlouva toto mění a dává unii atributy suverénního státu. Také proto se původně jmenovala Ústavní smlouva.

Lisabonskou smlouvou Evropská unie získává mezinárodně právní subjektivitu a tím i právo sjednávat mezinárodní smlouvy závazné pro její členy.

LS dává Evropské unii právo přisvojovat si nové pravomoci bez nutnosti smluvní ratifikace ve členských státech. Předání nových pravomocí EU Lisabonskou smlouvou bylo tedy ze strany členských zemí jakýmsi bianco šekem pro EU.

A smlouvu nelze běžně vypovědět – LS místo běžné výpovědi popisuje složitý a zdlouhavý proces vystoupení na základě žádosti adresované Radě EU: "Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií." Pokud se dohodu nepovede uzavřít, ukončuje se členství do dvou let od podání žádosti.

Podobně umožňovala vystoupení členského státu Ústava Sovětského svazu.  Přesto nikdo nepochyboval o tom, že reálně suverenita ležela na úrovni federace.

Nepochybuji o tom, že EU bude svoji nově nabytou suverenitu využívat, a směrnic, nařízení a daní bude přibývat. Jen vystoupením z EU bude možné získat suverenitu České republiky zpět.

Autor je předsedou Strany svobodných občanů 

Vyšlo v časopise Týden 16.11.2009