Lisabonská výjimka – prezident evidentně zaznamenal úspěch
O „Lisabonské výjimce“ a věcech souvisejících
Podmínka, kterou prezident republiky uplatnil k dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice, vyvolala nejprve vzrušenou reakci v zahraničí i u nás doma, aby po necelých třech týdnech skončila jejím konsensuálním přijetím na summitu Evropské unie v Bruselu. Prezident evidentně zaznamenal úspěch, pro řadu jeho téměř hysterických domácích kritiků až šokující. Proč tomu tak bylo?
Priorita vlády Prezident republiky nevznesl svoji podmínku náhle ani opožděně, jak mu nejprve vytýkali. Již v roce 2007 si minulá vláda ve svém mandátu pro jednání o uzavření Lisabonské smlouvy uložila prosazovat, aby Listina práv EU nebyla součástí Lisabonské smlouvy.
Tato Listina, která se má Lisabonskou smlouvou stát pro členy EU právně závaznou, zakládá značnou nejistotu do budoucna v tom, jak budou její obecná a extenzívní ustanovení Evropským soudním dvorem v Lucemburku interpretována a v soudní praxi realizována. Platí to i pro majetkoprávní otázky. Žaloby bývalých vyhnanců, doposud odmítané štrasburským Evropským soudem pro lidská práva, získají novou příležitost k uplatnění a nepochybně budou podány.
Různí právní experti mohou vyslovovat různé názory, politici mohou ujišťovat nebo hrozit, ale odpověď přinese pouze budoucí výklad a praxe soudů, jež dnes nikdo nemůže autoritativně předvídat. Odtud pramenila obava minulé vlády a zadání obsažené v mandátu pro vyjednávání. Skutečností je, že vláda později na tento úkol rezignovala, ať to bylo již proto, že se soustředila na jiné priority či prostě proto, že se - jak se v tisku vyjádřil její předseda -necítila při jednáních na tento úkol dostatečně silná.
Je však rovněž skutečností, že si výjimku (tzv. opt-out) z této Listiny pro sebe vyjednaly Polsko a Velká Británie. V případě Británie byla motivem nepochybně obava z nepředvídatelného dopadu maximalisticky pojatých tzv. sociálních práv třetí generace v Listině obsažených na britský právní systém i ekonomiku. V případě Polska se neustále zdůrazňuje obava z vnucování kvazi práv homosexuálů, eutanázie atd. konzervativním katolickým Polákům. Kdo si však přečte znění tzv. Protokolu 30, který polský opt-out upravuje, nic takového v něm nenajde. Polská výjimka tak stejně dobře chrání Polsko i před možným aktivismem evropských soudů v otevírání majetkových otázek z minulosti současnou lidskoprávní a antidiskriminační argumentací.
V situaci, kdy vstup Lisabonské smlouvy v platnost závisel pouze na dokončení ratifikace u nás, bylo povinností prezidenta vrátit se k prioritě, jíž si bývalá vláda netroufala nebo nechtěla prosadit. Nepožadoval přitom nic mimořádného, co by EU již neznala a jiným zemím sama neposkytla.
Diplomatické schopnosti
Bouřivá reakce v zahraničí potvrdila, že EU není příliš ochotna brát ohled na zájmy malých členských států, kterým je tradičně dána „příležitost mlčet“, a že na jejich požadavky přistoupí pouze tehdy, pokud si tvrdě stojí za svým a nelze je obejít. Pouze za této podmínky byli hlavní evropští hráči připraveni vzít prezidentovu podmínku na vědomí, jednat o ní a hledat způsob jejího naplnění. Švédské předsednictví po obsáhlých konzultacích s českou stranou připravilo návrh řešení, který odpovídal „irskému“ precedentu, krylo se s polskou a britskou výjimkou a bylo dostatečně obecné tak, aby bylo pro další země průchodné a mohlo být předloženo na jednání Evropské rady 29.-30. října 2009.
Přesto nebylo prosazení podmínky na summitu jednoduché. Klíčové bylo to, že v této věci postupoval prezident v souladu s Fischerovou vládou. Premiér a jeho spolupracovníci prokázali v této věci pevný postoj a současně diplomatické schopnosti, které před summitem i v jeho průběhu přispěly k prosazení českého požadavku u klíčových evropských hráčů.
Nakonec na samotném summitu nebyl hlavním problémem český požadavek, ale podmínky některých dalších našich sousedů. Největším problémem se ukázalo být Slovensko, které sice smlouvu již samo ratifikovalo, ústy svého premiéra odmítalo existenci rizik z Listiny plynoucích, nepožadovalo opt-out, ale přesto žádalo jakási doplnění a hrozilo vetem v případě, že by ČR získala splněním své podmínky lepší zajištění vůči potenciálním nárokům z minulosti. Takové požadavky naopak vtahovaly do hry Maďarsko, které hrozilo vetem při ústupcích Slovákům.
Úspěšný opt-out
Nakonec se první den summitu pozdě večer přece jen podařilo nalézt kompromis, Slovensko uspokojily dvě obecné citace z textu Lisabonské smlouvy v závěrech summitu, proti čemuž nikdo neprotestoval. A návrh na udělení České republice opt-outu z Listiny podle britského a polského vzoru byl Evropskou radou schválen. Tím byla splněna podmínka prezidenta Klause.
Z hlediska evropské politiky a diplomacie se nejednalo o nic neobvyklého. EU není žádný spolek altruistů, kteří si navzájem nezištně plní nevyslovená přání, ale velmi tvrdý ring pro prosazení národních zájmů, kde se bez skrupulí uplatňuje politická a hospodářská síla či poziční výhody. Proto mimo jiné programy summitů mívají otevřený konec a výsledné kompromisy se často dohadují až nad ránem po fyzickém vyčerpání hlavních aktérů. Taková jsou pravidla hry a nikdo se nehroutí nad tím, že si druhá strana prosazuje své.
Vyprávět by mohli například Poláci, kteří tolik zkomplikovali sjednání Lisabonské smlouvy a pro pár týdnů se stali kritizovanými potížisty, aby poté, co prosadili své hlavní zájmy, dostali vlivný post předsedy Evropského parlamentu a jsou bráni jako země, jejímuž hlasu se musí naslouchat. A byl to právě předseda EP Jerzy Buzek, který svým projevem otevřel říjnový summit a vyzval v něm Evropskou radu, aby vyšla České republice vstříc.
O to smutnější byla hysterie, která se proti prezidentu republiky rozpoutala u nás doma. Lokajské nářky nad tím, že nás nebudou mít v EU rádi, protože něco chceme, že si prezident troufá se ozvat a že nám to určitě příště spočítají atd., ukazují, že představa naší země jako sebevědomého a rovnoprávného hráče v Evropě má hlavní nepřátele především u nás doma.
Celá kauza tak vypověděla hodně především o nás samých. O neschopnosti táhnout za jeden provaz, o tom, že pro mnohé jde za všech okolností jenom o vnitropolitické handrkování a animozity, o představě, že navenek můžeme obstát pouze servilitou vůči mocným, o lhostejnosti některých k zájmům a obavám občanů. Pro budoucnost České republiky v „lisabonské“ Evropské unii to rozhodně nevěstí nic dobrého.
Autor je vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a účastník jednání o „české výjimce“
Newsletter CEP listopad 2009