Ladislav Jakl: Drogy prostě ne. Kolik patnáctiletých vyhulených palic si zkazilo život
Woodstock je synonymem pro hnutí hippies. Jenže právě hippies byli často špatně pochopenou, ale o to urputněji hájenou modlou – zejména na naší straně železné opony. Byl to symbol osobní svobody, trochu anarchistické. Mezi mladými spontánně vznikaly aspoň malé české nápodoby komun. Jistě ne žádné Haight Ashberry, spíš občasné útěky do alternativního, partou podobně naladěných vrstevníků vymezeného mikrosvěta. Prožíval jsi něco takového?
Komuny? Cítil jsem se v tomhle mezi vrstevníky spíš osaměle. Já měl příklon k té „západní“ rockové kultuře odmalička, oni ji objevovali až později, v pozdní pubertě. A do té doby jsem do nějakého – jak říkáš – mikrosvěta neměl žádné partnery. Nosil jsem pruhované kalhoty a vyšívanou čelenku, když mi bylo asi čtrnáct, patnáct. To by se jinak snášelo ve třech nebo v pěti, když na mě starší spoluobčané z oken pokřikovali, ať sundám to pyžamo. Ale víc nás tehdy Chebu v tom věku nebylo.
Obvykle se hudebně-myšlenkové fúze neobešly bez iniciačních prostředků, v našem prostředí nejčastěji marihuany, tedy „trávy“, řidčeji hašiše. Velmi vzácným úkazem bylo LSD. Tvrdé drogy jako heroin, crack či později pervitin byly doménou trochu jiné sociální skupiny. Máš nějakou zkušenost s podobnými věcmi?
Ne. To mě nikdy nezajímalo. Fakt ne. A přičítám to hlavně své veliké lásce k pivu.
A myslíš, že podobné „posilňováky“ dokážou pozitivně ovlivnit tvůrčí proces, jak někdy říkají jejich uživatelé – od muzikantů po výtvarníky?
Moc ne. I když jednou, v roce 1981, jsem si při velkém alergického záchvatu vzal dva antihistaminické prášky a na to později vypil asi pět piv (ne schválně), načež jsem napsal písničku o pěti slokách – muziku i text dohromady – asi za deset minut. Ta písnička se jmenuje Akvárko a hraju ji dodnes. Ale třeba bych ji bez těch blbostí napsal za devět minut a byla by lepší, co já vím.
Jsi tedy příznivcem liberální, či restriktivní protidrogové politiky?
Drogy prostě ne.
A co soudíš o díle takového J. X. Doležala, novináře, který dlouhý kus svého profesionálního života věnoval popularizaci konopí?
Že asi netuší, co patnáctiletých vyhulených palic si možná kvůli podobné relativizaci zkazilo život.
Měl jsi informace o tom, co vydávají třeba u Škvoreckých v ´68 Publishers, u Strože v PmD nebo u Tomského v Rozmluvách?
Málo. Žil jsem spíš u stánku s klobásou než ve vytopeném obyváku s knihovnou.
Ale jo, něco z toho ke mně do těch putyk došplouchlo. Ale nijak jsem se v tom nevyžíval. Asi mi to dodnes chybí. A jiným lidem zas chybí ta zkušenost z putyk.
Necítíš ty sám někdy nějakou autocenzuru na koncertě – ve smyslu: tohle jsem přehnal, to si nemohu dovolit…“
Nikdy. To bych to nemohl dělat. V jistém smyslu se bigbít nedá přehnat, jen nedohnat.
Považuješ se za provokatéra? Vysoký státní úředník s kytarou, copánkem, zpívá o fernetu…
Ano, považuji. Ale spíš svými názory než životním stylem plešaté prošedivělé obtloustlé stárnoucí máničky. To už nikdo za provokaci nepovažuje. A mimochodem: píseň s názvem Fernet Blues není o chlastu, ale o strašlivé beznaději z rezignace. Zpívá se v ní, že bejt šťastnej není povinný. A ještě k tomu copánku. Ten jsem nikdy nenosil. Mám culík, tedy vlasy sepnuté gumičkou. Ale jen v práci. Myslím, že jsem jediný člověk na světě, který si vymohl na novinách ne tiskovou, ale kreslenou opravu. Karikaturista mě namaloval právě s copánkem a já jsem se ze srandy ohradil. Další den už jsem byl nakreslen správně s culíkem.
Označil byste se za ambiciózního člověka?
Mou ambicí je prosazovat myšlenky a názory, kterým věřím. Když pak zazní, mají nějakou váhu a třeba jsou i realizovány, mé ambice jsou dokonale naplněny. Já u toho ani nemusím být zmíněn. Spíš než ambice mám přání: aby mi více lidí více rozumělo. Protože někdy mě nepochopení dost roztrpčuje. Víc než nesouhlas. Ale za to občasné nepochopení si určitě mohu také sám.
Stalo se, že byste ve škole opomíjel nějaký předmět či typ předmětů, a dnes s odstupem cítil, že vám jeho zvládnutí schází? U humanitně orientovaných intelektuálů to nejčastěji bývají exaktní obory. Říká se, že za jednostrannou orientaci a často i jakousi fachidiocii intelektuálů může právě jejich pohrdání formální matematickou logikou. Ta by přitom měla být možná nejdůležitější výbavou k pořádnému politickému uvažování…
Výčitky, že jsem leccos zanedbal, mám trvale. Určitě jsem měl být pilnější v jazycích, ekonomii a vůbec v mnoha věcech. Některými předměty jsem pohrdal pro jejich ideologický nános a nevšiml si, že i tam jsou „schované“ užitečné znalosti. V matematice jsem byl spíš lempl, ale logika mě zajímala. Dokonce jsem jezdil do Prahy na nějaké přednášky už jako středoškolák. Díky tomu vím už z dětství, že doplněk není opak a že nevýhra není eufemismem prohry. Kdo se nad tím podivuje, jen prozrazuje, že v hodinách logiky chyběl.
Když mluvíme o logice – hrajete šachy?
Hrál jsem. A docela rád. Táta mě je naučil, když mi bylo tak pět let. Tak do sedmé osmé třídy jsem byl asi nejlepší ve škole, pak mě začali ostatní dotahovat. Ale ještě na gymnasiu jsem hrál republikový přebor v korespondenčním šachu, studoval zahájení v literatuře a v hospodě jsem uměl zpaměti přehrát poslední partie Bobbyho Fischera. Zkoušel jsem hrát i naslepo, jednou dokonce na třech šachovnicích současně. Ale pak už jsem se tomu nijak nevěnoval a dnes bych s mnohými z kamarádů, které jsem to učil, jasně prohrál. Přišla adolescence, svět piva a bigbítu. Skoro jsem přestal číst knihy, natož abych hrál šachy. Za posledních třicet let jsem je hrál tak desetkrát.
Použil jste slovo „nevýhra“. Co považujete za svou největší nevýhru z let dětství, mládí a studií?
Předně opakuji, že nevýhra je vše ostatní kromě výhry. Nejsou to jen prohry, ale také remízy či neodehraná střetnutí. Většina života jsou remízy nebo neodehraná utkání. Já se sám takhle nepitvám, sám sebou se moc nezaobírám. S mnoha věcmi svého života jsem nespokojen, ale to mi nebrání vychutnat si krásu okamžiku, třeba v zahradní hospodě u piva a s pěkným výhledem na Prahu nebo na barmanku. A kdoví, jak by to se mnou bylo, kdyby některé věci skutečně dopadly podle mého přání, jako mé výhry. Třeba bych tím o hodně věcí přišel.
Pojďme se chvíli věnovat obecnějším pojmům a hodnotám a postojům s nimi spojeným. Už jsme o to párkrát zakopli, ať v souvislosti s tzv. Pražským jarem, či událostmi ještě staršími – např. odsunem Němců po druhé světové válce. Zdá se mi, že nejvíc nedorozumění v debatě o pohlížení na svět vyvolávají tradiční a zdánlivě jasné pojmy levice a pravice. Jejich obsahy jako by se rozmazávaly, často přičiněním některých politiků téměř mizí. Jak pojmům levice a pravice rozumíte vy?
Především odmítám, že by šlo o zastaralé kategorie. Byly tu dávno předtím, než je kdosi pojmenoval, a budou tu navždy. Pro sebe v tom mám jasno. Pravice usiluje o svobodu, levice o dobro. Pro pravici je každý člověk jedinečný. Proto je pro každého dobrem něco jiného. K různým dobrům je třeba jít různými cestami. Abychom mohli jít každý svou cestou za svým dobrem, musíme být svobodní. Levice se domnívá, že zná podobu obecného dobra pro všechny. Lidé se podle ní zas tak moc neliší. Příliš mnoho svobody podle levice přináší mnohá rizika. Říká: za společným dobrem jděme společně. Říká: univerzální dobro lze shora distribuovat všem. Pravice hájí za všech okolností individuální rozhodování, levice rozhodování kolektivní. Kolektivní rozhodování ale potřebuje pro výkon svých rozhodnutí moc, potřebuje násilí. Proto se opírá o stát, který mocí disponuje. Levice používá nástroje práva veřejného i pro sféry velmi soukromé, intimní. Krajní levice by postátnila vše, i rodinu. Krajní pravice – jako třeba já – naopak hájí svobodu jednotlivce před mocí, před státem, před násilím. Nechápu, proč se krajní pravicí nazývají nacisti. To jsou přece socialisté jako hrom. Levičáci. Stalin začal nacisty nazývat fašisty, aby zakryl jejich socialistickou podstatu. A mnoho lidí to po Stalinovi opakuje dodnes.
Nemyslíte si, jako mnozí naši současníci, že jsme jen pouhou hračkou v rukou nejmocnějších tohoto světa a na naší vůli záleží jen velmi málo, či dokonce vůbec?
S tím právě nesouhlasím vůbec. O vývoji světa rozhodujeme každý den. Tím, co uděláme, řekneme, co koupíme a co ne. Kdo uvěří, že se svět dá řídit, jednou podlehne pokušení, aby to sám zkusil.
Neměl jste ani ze svého působení v ČNR takový typ známostí, který by vám umožňoval naskočit do nějakého vlivného postu právě v byznysu? Neměl jste takové nabídky?
Ani ne. Tehdy byl kontakt politiků a zájmových skupin v plenkách. To spíš později, jako novinář, to jsem asi dal o sobě vědět víc a někteří byznysmeni si mě všimli. Od těch dob čas od času nějaká nabídka zazní, ale žádné laviny to nejsou Myslím, že mám pověst takového naivního idealistického trouby, kterého peníze moc nezajímají. Oprávněně.
Dokážete si představit, že byste se měl dnes ocitnout v žurnalistice, být normálním novinářem?
Já mám představivost docela dobrou.
Uměl byste do jisté míry zapomenout na roky strávené na „druhém břehu“ a vžít se do role nezávislého pozorovatele dění?
Nemyslím, že by bylo nutné něco zapomínat. Na nezávislost nevěřím. Postačí korektnost, poctivost a nezaujatost.
Proč, podle vašeho názoru, byli všichni, kdo s Václavem Klausem úzce spolupracovali či spolupracují, tak démonizováni? Proč jim byla a je nasazována psí hlava?
Kavárenským levičákům se zdá být nepochopitelné, že by člověk mohl myslet pravicově. Tak je jako jediné vysvětlení napadá, že pro Klause může dělat jen člověk, který své názory nemá od sebe a jen ho papouškuje. Ale já nemám určité názory, protože pracuji u Klause. Já pracuji u Klause, protože mám určité názory.
Jaký máte názor na středovou politiku a středové politické strany?
Nic jako střed neexistuje. Je jen vypočítavé lavírování.
Ukázka z knihy Rocker na Hradě, která vychází příští týden v nakladatelství Daranus.
Jde o velký bilanční životopisný rozhovor s tajemníkem prezidenta republiky Ladislavem Jaklem. O jeho prožitcích a názorech jak ze světa politiky, tak ze světa hudby a soukromí s ním rozhovor vedl novinář Petr Žantovský. Kniha je doprovázena unikátní obrazovou přílohou.
http://www.kosmas.cz/knihy/150625/rocker-na-hrade/
