Všeho se dočkáme. Je nepochybné, že Merkelová je poslední kancléřkou, která nemá vzhledem ke své životní dráze přepjaté velkoněmecké ambice. Sjednocené Německo zcela jistě a logicky vygeneruje novodobého Kohla nebo Genschera, kteří už zčerstva pomáhali rozvrátit výsledky dvou světových válek, na což zatím doplatila zejména Jugoslávie.

Větší prostor tak má dočasně hyperambiciózní Sarkozy, usilující o velmocenské postavení Francie. Oba tábory však budou chtít dosáhnout svého vlivu, jaký měli před 1. světovou válkou. Prostě klasika. Na straně Německa se začíná formovat „osa" s Rakouskem, Maďarskem, Chorvatskem, Kosovem, Albánií a částečně pobaltskými státy. V této skupině je momentálně nejkřiklavější Maďarsko.

Sarkozy kuje železo, dokud je žhavé více na jeho straně. Britové zatím vzhledem ke slabé labouristické vládě Gordona Browna se chovají umírněně, ale je jen otázkou času, kdy je francouzké ambice donutí hájit tvrději v EU své zájmy. Nepochybně k tomu dojde po vítězných volbách konzervativců s Davidem Cameronem, jenž si vůbec Lisabonskou smlouvu nepřeje.

Takže EU má prvky superstátu, pokud se na ni díváme z hlediska suverenity malých členů. Velcí členové zase budou mít ambice prostřednictvím onoho supertstátu prosazovat své partikulární národní zájmy. Nějakou dobu může francouzsko-německé soupeření být potlačeno tím, že se jejich ambice nasytí ze ztracené suverenity malých členů. Těm se dá „vládnout" prostřednictvím byrokratického aparátu EU, který dobře ví, koho musí respektovat.

Krátkodobě mohou dokonce ignorovat izolacionistickou Británii. Ale historie je příliš dlouhá, než aby se odvěké animozity v EU rozpustily. Pohádka o společných evropských zájmech a překonaném nacionalismu je určena malým zemím.

Vždyť se podívejme, jaká hra se rozehrála, když se jednalo o obsazení funkcí „prezidenta" EU, „ministra zahraničí" EU a dokonce i komisařů. U dvou nových funkcí se velcí členové vyblokovali a velmi ponížili Brity, když neuspěla kandidatura Blaira. Zvolili kandidáty podle toho, aby reprezentantům velkých států nepřerostli přes hlavu. Jen tehdy jsou tolerovány významné funkce v rukou malých zemí, pokud jsou na krátkém špagátu.

Pokud se týká Evropské komise, bojoval příznačně Sarkozy jako o život. Barrosovi dlouze volal dokonce ze své cesty v Brazílii, aby prosadil svého muže Michela Barniera na post komisaře pro vnitřní trh včetně finančních služeb. Povedlo se a kozel se stal zahradníkem. Vnitřní trh má ovlivňovat zástupce nejsocialističtější a nejpřeregulovanější evropské ekonomiky.

Je jen logické, že v tom případě muselo Německo dostat prostřednictvím komisaře Günthera Oettingera správu nad oblastí energetiky. Za poznámku jen stojí, aby si všichni uvědomili, jak se chápe u komisařů z velkých členů ta národní nestrannost . Tam je to prodloužená ruka konkrétní mocnosti - proto ten boj.

Sarkozy opojen úspěchem si však pustil pusu na špacír. Prohlásil, že jmenování Francouze Michela Barniera eurokomisařem pro vnitřní trh a služby pomůže tomu, aby kontinentální ekonomický model převládl nad "zdiskreditovaným anglosaským modelem". Dále se doslova vyjádřil, že je uklidňující, že v době finanční krize triumfuje v Evropě francouzské pojetí regulace. Uf! To si teda nemyslím. Všechno to ještě završil tím, že na setkání s nejvyššími představiteli jeho Svazu lidového hnutí se holedbal, že Britové jsou velkými poraženými.

Sarkozymu to po mezivládní roztržce nezůstala dlužna ani Asociace britských bankéřů: „Pan Sarkozy si musí uvědomit, že svými prohlášeními podkopává soudržnost Evropské unie. Zároveň vzbudil pochyby o nestrannosti nominovaného komisaře, které se nepodaří rozptýlit jen tak lehce," řekla její výkonná ředitelka a já se připojuji. Jen tak dál a bude po Unii!

Hra se vede také o dohled nad londýnskou City. Ta je na finančních trzích jediným konkurentem New Yorku. Francouzsky pojatá regulace by mohla Londýn poškodit. Pod záminkou krize se dělají i škodlivá protitržní opatření, která mohou nejen finanční trhy, ale celou tržní ekonomiku dlouhodobě vážně poškodit. A pro Brity je nepřijatelné, aby budoucnost City měli v rukou Francouzi.

Je už jen folklórem, že  silně dotovaný, a tedy velmi významný resort zemědělství obsadí rumunský komisař. Přitom Rumuni měli dlouhodobé problémy kvůli neprůhlednému a svévolnému systému přerozdělování evropských dotací, což vedlo až k jejich zmražení. Asi to byla odměna za loajalitu k Francii.

Maďaři bývají zase historicky loajální s Němci. Jenže oni svůj nacionalismus a revanšismus ani neskrývají. Momentálně převzal štafetu provokací předseda křesťanských demokratů Zsolt Semjén, jenž prohlásil: "Odmítneme podpořit ve stejné volbě s chorvatským přistoupením k Evropské unii českou výjimku z listiny základních práv v rámci lisabonské smlouvy." To není jen protičeský a potažmo protislovenský postoj, ale podrývání závazných záruk, které přijala celá sedmadvacítka.

Příliš mnoho animozit za příliš krátkou dobu. Ono to v tak umělém projektu ani jinak být nemohlo. Tady je také odpověď, proč někteří konkurenti, zejména USA, vítají evropský integrační proces. Dobře vědí, že to konkurenceschopnost evropských zemí silně oslabí. Místo externí konkurence bude Evropa utrácet síly na „vnitřní provoz". A stále silnější regulace učiní z Evropské unie nepružný a nekonkurenceschopný metasubjekt, zmítaný vnitřními problémy.

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!

http://streit.blog.idnes.cz/