Kříž, náboženská svoboda a Evropa
Kdyby Evropský soud pro lidská práva myslel své rozhodnutí o odstranění křížů ze škol vážně, musel by zakázat nějaké dva tucty evropských vlajek.
Jejich stávající podobu by musel vyhlásit za odporující lidským právům.
Ti soudci by pak měli urychleně vyhledat psychiatra. Pokud ne dobrovolně, měli by mít nařízenou ústavní léčbu. Tak psychopatické je totiž jejich rozhodnutí.
Ve skutečnosti Evropský soud pro lidská práva (ve Štrasburku) má téměř nulové pravomoci pokud jde o závaznost jeho rozhodnutí pro jednotlivé evropské státy; je to útvar Rady Evropy, mezistátní organizace s minimálními pravomocemi. Rozhodnutí soudu bylo tak evidentně „ultra vires“ – tedy mimo mu přidělené pravomoci, mimo jeho jurisdikci -, že docela jistě nebude naplněno a všichni jej budou ignorovat. Kdyby to však bylo rozhodnutí Evropského soudního dvoru (v Lucemburku), který je již institucí Evropské unie a tudíž má relevantní pravomoci, byla by to situace jiná, mnohem závažnější a nebezpečná. Přesto by to bylo rozhodnutí stejně nesprávné a zlé.
Onen Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že z italských státních škol (a v podstatě ze státních škol všech členských zemí Rady Evropy) musejí zmizet kříže jakožto náboženské symboly. Evidentně se ti psychopatičtí soudci domnívají, že náboženská svoboda znamená, že nikde na veřejném prostoru nesmějí být náboženské symboly.
Kdyby toto náboženská svoboda vskutku znamenala, pak by se musely zakázat stávající vlajky těchto zemí: Island, Faerské ostrovy, Norsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Alandské ostrovy, Skotsko, Severní Irsko, Anglie, Spojené království, Slovensko, Maďarsko (pokud obsahuje státní znak), Portugalsko, Švýcarsko, Itálie (námořní vlajka), Malta, Srbsko, Řecko, Rusko (námořní válečná vlajka), Gruzie, Turecko, Ázerbajdžán. Všechny tyto vlajky totiž obsahují náboženské symboly (ty dvě poslední půlměsíc, ty ostatní kříž), všechny vlají na veřejných prostranstvích a na státních institucích, a všechny reprezentují občany, ať již věřící či nevěřící. Proto: zakázat! Alespoň dle „logiky“ Evropského soudu pro lidská práva. (A kdyby k Radě Evropy přistoupil Izrael, mělo by platit pro něj to samé: vlajku zakázat, neboť obsahuje Davidovu hvězdu.)
Pokud má tento soud pravdu, že náboženská svoboda si vyžaduje, aby ve státních školách nebyly kříže, pak musí vydat rozhodnutí o nutnosti změn všech těchto vlajek.
To je však natolik absurdní, že kdyby Evropský soud pro lidská práva takové rozhodnutí vydal, jeho soudci by nakonec byli rádi, kdyby skončili jen v psychiatrických léčebnách, a ne nijak hůře.
Jejich pojetí náboženské svobody je totiž perversní. Náboženská svoboda znamená svobodu náboženského vyznání, nikoli zákaz náboženského vyznání; náboženská svoboda znamená, že nikdo nesmí být k žádné náboženské víře nucen, že smí vyznávat jakoukoli nebo taky žádnou; neznamená však, že na veřejném prostoru nesmí být žádné náboženské symboly. To by byla právě ona náboženská nesvoboda. Soud si prostě „spletl“ náboženskou svobodu s náboženskou nesvobodou a místo náboženské svobody nám vnucuje náboženskou nesvobodu.
Kříž navíc není jen náboženským symbolem křesťanství; přeneseně je i symbolem lásky k bližnímu a triumfu naděje nad beznadějí a života nad smrtí. A taky, ano, je symbolem i oddělení moci duchovní od moci státní a tudíž omezení moci státní, tedy potažmo i svobody (neboť svoboda je možná jen tehdy, je-li moc státní omezena).
Kříže ze škol vyhazovaly totalitní ideologie a tyranie 20. století – nacismus a komunismus – neboť si činily nárok na absolutní, totální moc nad celým člověkem: jeho tělem i duší. Chtěly ovládat vnitro člověka, jeho duši, tedy přesně to, co je státu ovládat nepatřičné.
Kříž jako symbol našeho tradičního náboženství, především po zkušenosti s totalitními tyraniemi 20. století, tudíž reprezentuje i omezení moci státu nad člověkem, nad jeho duší a svědomím; reprezentuje oddělení věcí duchovních od věcí státních, oddělení toho, co patří císaři od toho, co patří Bohu; tedy svobodu svědomí od státního nátlaku a útisku. Kříž symbolizuje, že stát nad námi není a nemá být všemocný. Proto ty země, které chtějí mít kříž ve státních školách, mají na to plné právo.
Ale nejde jen o kříž, jde i o jiné náboženské symboly. V Praze je již několik posledních let o svátku Chanuka vystaven před Rudolfinem velký svícen Menora. I když nejsem židem (k židovskému náboženství mám ale velkou úctu), židovský náboženský symbol Menora vystavený o židovském náboženském svátku světel - Chanuka - na veřejném prostranství mě nijak nepohoršuje, ba právě naopak: naplňuje mě velkou radostí. Je dobře, že v Praze se může veřejně připomínat tento náboženský svátek a považuji to za patřičný projev vděčnosti za mohutný židovský příspěvek vzdělanosti a kultuře, kterým pražští židé v dějinách značně přispěli nejen Praze, nejen naši zemi, ale i celému lidstvu. Bez jejich příspěvku by naše společnost a naše kultura byly mnohem chudší. Je proto více než správné, že před Rudolfinem jsou o Chanuce po osm dní rozsvěcovány světla na svícnu Menora.
Stejně tak Betlémy na náměstích našich měst a obcí o Vánocích, ony jesličky s malým Ježíškem: kdyby měla platit perversní logika ateistického extremismu, jež se obrazila v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jesličky s Ježíškem o Vánocích by z náměstí našich měst musely zmizet. Musely by být zakázány, zrušeny, odstraněny, zničeny.
Den, kdyby se tak stalo, by byl v věru smutným dnem. Smutným pro naši svobodu.
To se zajisté nestane. Svícen Menora o Chanuce, stejně jako jesličky s Ježíškem o Vánocích, nejsou projevem nenávisti či útisku, nýbrž tolerance a náboženské svobody. Taky naši historie, kultury a dědictví. Jejich zákaz na veřejném prostoru by byl pokusem o pošlapání a vymazání naši historie, našeho dědictví a naši kultury. A taky naši svobody.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je natolik stupidní, jeho pravomoci jsou natolik malé a on sám jednal tak prokazatelně mimo své přidělené pravomoci, že zcela jistě zůstane ignorováno.
Co by však ignorováno být nemělo, je onen netolerantní fanatismus a extremismus ideologie sekularismu, jenž k onomu rozhodnutí vedl. Tito extrémističtí fanatici atheismu teď neuspějí, ale kdyby to bylo jen na nich, museli bychom se velice brzo rozloučit nejen s jesličkami s Ježíškem, ale i s dosavadními vlajkami dvou tuctů evropských zemí, jakož i s naší identitou, historií, dědictvím a kulturou – a v neposlední řadě, i s naší svobodou.
Vskutku, za posledních sto let největšími nepřáteli svobody svědomí nejsou věřící židé a křesťané, nýbrž někteří militantní ateisté a novopohané.
Psáno pro joch.blog.idnes.cz