Svoboda je nicméně v tomhle pojetí de facto svobodou člověka v kleci nebo vězení. I v kleci nebo ve vězení máte v určitém smyslu svobodu. "Svoboda" věřícího člověka znamená svobodu omezenou, kdy věřící nemusí přemýšlet, co může a co ne...má vymezenou svojí klec, v rámci které je svobodný. Ta klec dává pocit jistoty.

Opravdová svoboda nezná klec, opravdová svoboda naopak dokáže bořit všechny klece - je to svoboda myšlení a činů, která je v úzkém rozporu s vírou. Opravdová svoboda je daleko složitější, protože člověka nutí myslet a dělat rozhodnutí bez jasného návodu. Víra nabízí svobodu člověka, který se svobodně prochází ve své kleci. Tuhle svobodu jsem já osobně odmítl. Nemluvě o tom, že ta svoboda je velice relativní i o teoretické stránce:

a) Bible je minimálně z nějaké části pro učení o predestinaci. Doporučuju články Pavla Steigera na reformace.cz, je to btw. i učení jednoho z církevních otců - sv. Augustina - pokud by bratři katolíci měli výhrady k učení odvozenému podle principu Sola Scriptura. Predestinace zásadně a totálně nabourává koncept svobody. Pokusy teologů to nějak okecat jsou jen filozofickým slovíčkařením, které nemění podstatu. Predestinace v jakýmkoliv smyslu ničí myšlenku svobody. A je dobré se zamyslet nad tím, že predestinace ani nemusí vycházet striktně z Bible nebo učení církve. Ono výchází z prostého rozumu a základní křesťanské "logiky" - Bůh nás stvořil takové, jaké sám chtěl, narodili jsme se díky němu do nějakých okolností a situací. Zároveň platí, že Bůh je věčný a nad časem, tj. souběžně existující ve všech časech, laicky řečeno, zná budoucnost, minulost i přítomnost. A teď si to spojte...Nějak nás stvoří a zasadí do nějakého prostředí, zároveň ale ví, jak se rozhodneme. To znamená, že prakticky určuje naše rozhodnutí - ví, jak bysme se v těch a těch věcech rozhodli jinak, kdyby nás i zároveň stvořil jinak. Je to zjednodušené pojetí predestinace, ale odpovídá tomu i biblicko-tradiční výklad. Viz články na toto téma od Pavla Steigera, pokud to chcete trochu fundovaněji (nebo samozřejmě přímo sv. Augustina, Kalvína, Wesleyeho, Bartha apod). Proč o tom mluvím? Protože chci říct, že náboženství, obzvláště křesťanství, jsou v rozporu se "svobodou" už ve své samotné teorii a musejí potom přicházet s nesmysly jako "svoboda v Kristu" (orwellovský pojem v duchu "svoboda je otroctví").

b) Něco praktičtějšího. Co to je za svobodu ve víře, když je bezprostředně spojena s úplným a konečným trestem? Co to je za svobodu, rozhoduje-li se člověk pod nátlakem věčného božího trestu? To je svoboda člověka v situaci, kdy ho někdo přepadne se zbraní a zařve "Peníze nebo život!" Jak moc vám připadá svobodný tenhle člověk? Mě moc ne. Jasně, má na výběr. Ale ten výběr je mu předložen tak, aby měl de facto jen jedinou možnost. Proč někomu připadá jako svobodný člověk ten, který se neustále rozhoduje jedním směrem, aby se vyhnul Božímu trestu? To je svoboda otroka, který se "svobodně" rozhoduje zcela se podřídit otrokáři, aby zachránil aspoň svůj život. Jasně, můžete to zkusit z druhé strany a ten příklad uvést s třeba dobrým a spravedlivým králem a nějakým jeho služebníkem. Jenže to jen změníme hodnotící znamínko z mínus na plus, ale nezměníme tím otrokářsko-mocenský vztah založený na trestu a odměně. Benevolentní diktátor je pořád ještě diktátor.

Závěrem bych zkrátka řekl, že věřící člověk ani náhodou svobodný není, křesťanství je v rozporu s svobodou myšlení a činů. Nabízí v zásadě takový kšeft - jistoty a jednoduché vidění a vnímání světa za cenu zmrzačení vlastní svobody a lidského ducha. A těch negativních aspektů křesťanství je daleko víc.

A myslím, že vím moc dobře, o čem mluvím, prošel jsem si názorovým vývojem od ateismu přes různé pseudo-duchovní nauky a křesťanství v různých podobách (katolictví, evangelictví i evangelikalismus hraničící s fundamentalismem) zpět k ateismu-agnosticismu. A vím naprosto přesně, jak se cítí člověk nevěřící, člověk věřící, konvertita i dekonvertita. Svoboda věřícího člověka je naprostá iluze.