Eurodotace aneb každá má svou cenu
Setkávám se s onou námitkou opakovaně. Když je zapředena řeč na téma prospěšnosti členství České republiky v Evropské unii, mnozí se shodnou na řadě nevýhod. Po společném zkonstatování, že po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je snížena role národních parlamentů, omezeno práva veta, zvýšen demokratický deficit, centralizován systém rozhodování a minimalizována národní suverenita je vypálen argument, který je mnohými považován za všepřebíjející: evropské dotace.
Mí oponenti, v závislosti na tom kým jsou a odkud pocházejí, vytahují řadu ukázek finančních podpor, z nichž dle jejich názoru profitují. Zde EU zaplatila opravu školy, tam uspořádání konference, tu vybudování nové komunikace, támhle instalování solárních panelů a onde zase zřízení expozice. Podléhají tak mylné představě, že Evropská unie je jakýmsi kouzelným oslíkem, který na požádání z ničeho vykouzlí zlaté dukáty, které nám následně nezištně rozhazuje. Je to klam, který je mnohdy příliš lákavý na to, abychom si připustili reálné fungování finančních toků v integrujícím se evropském kontinentu. Skutečnost je mnohem méně romantičtější. Státy nejprve pošlou velký objem financí do centrálního molochu v Bruselu, kde je jejich značná část utopena v administrativních procesech (z něčeho ta kvanta úředníků tvořících evropskou byrokracii přece musí žít) a následně je jim podstatně nižší částka vrácena. O jejím využití však již nerozhoduji jednotlivé státy, nýbrž EU, která nařizuje, na co mají být vynaloženy a které projekty jimi budou podpořeny. A drze si u každého projektu postaví více či méně velký oznam, že je hrazen z prostředků EU. Je to klam rostoucí v jednotlivých přechodových fázích exponenciální křivkou.
Od našeho vstupu do EU je letošní rok prvním, kdy nebude České republika v tomto dotačním systému ztrátová. Poprvé neodvedeme do EU více, než dostaneme zpátky. Pro mnohé je to znamení, že vše se v dobré obrací. Že první vlaštovka konečně dorazila a za ní budou následovat další. Je tu však i jiná možnost. Že tato vlaštovka na své cestě do vzdálených končin poprvé zabloudila. A zvířata stejnou chybu (narozdíl od člověka) nikdy neopakují. Možná je tou poslední, kterou jsme spatřili.
Ovšem i kdyby nebyla poslední, je na místě klást si otázku, zdali evropské dotace jsou tím argumentem, který ostatní negativa marginalizuje. Troufám si říci, že nikoli. Na státní zájmy nelze aplikovat teorii her a už vůbec ne hru s nulovým součtem. A tendence měnit vše za dotace se podobají obchodu analogickým s nejstarším lidským řemeslem, jak je často eufemisticky opisováno. Jakoby state interests, suverenita, svoboda a další hodnoty byly pouze předmětem otázky: „Kolik?“ Na kolik si sami sebe ceníte, za kolik se prodáte? Za kolik prodáte duši ďáblu? Těchto politických byznysů naše dějiny znají nepočítaně. I beztřídní společnost měla přijít po světové revoluci. Něco za něco. Dnes jsou mnozí ochotni prodávat se znovu. Prodávat svou svobodu za hrst zlaťáků. Které jsme svým licitátorům sami poskytli…
Tomáš VÁŇA je členem Svobodných
(publikováno na http://www.tomasvana.cz)