Krach Obamova gambitu aneb proč Putinovo Rusko nehne pro jaderné odzbrojení Íránu ani prstem
Prezident Obama nepochopil jednu věc, že Rusko si ústupky USA vyloží jako slabost. A podle toho bude také v budoucnosti se slabým partnerem jednat. Nás se tato neúspěšná americká hra jako bývalých vazalů Moskvy přímo dotýká.
Říkalo se tomu Primakovova doktrína – podle jejího autora, ruského ministra zahraničních věcí a premiéra v 2. polovině 90. let 20. století. Dodnes je základem zahraniční politiky Ruska. Jejím cílem je přetvořit unipolární svět s jedinou supervelmocí USA ve svět multipolární s pěti či šesti přibližně stejně silnými velmocemi. Jednou z nich by bylo Rusko. A prostředkem k dosažení tohoto cíle?
Ruská pomoc každé zemi s protiamerickým režimem, která by se mohla stát regionální mocností.
V rámci této politiky Rusko již více než deset let aktivně podporuje íránský jaderný program. Jinými slovy, za účelem svržení hegemonického postavení USA ve světě má Rusko zájem na tom, aby Írán získal jadernou bombu.
Ale nebude íránská jaderná bomba hrozbou i pro Rusko? Írán je jižním sousedem Ruska (v Kaspickém moři) a jih Ruska obývají muslimské národy, s nimiž mají Rusové tradičně problémy. Írán se bude po získání atomové bomby cítit jako velmoc a bude se tak taky chovat. Jeho úsilí o vývoz islámské revoluce a teokracie bude nasnadě. Geopoliticky se zájmy Ruska a Íránu budou jistě křížit, Írán a USA by byly ideálními spojenci a nebýt chomejníovského režimu, tak by tyto státy spojenci byly. Proč tedy Rusko podporuje jaderný program Íránu? Protože se domnívá, že Írán hrozbou pro Rusko nebude: buď Rusko odstraší Írán od jakýchkoli nepřátelských kroků hrozbou masívní nukleární odplaty, v níž by mnohatisícový ruský jaderný arzenál anihiloval Írán jako národ i jako společnost, anebo Rusové spoléhají na to, že v nejhorším případě se o íránský jaderný arzenál „postará“ Izrael.
RUSKO SI NÁS TESTUJE
Bývalá Bushova vláda chtěla nebezpečí jaderného Íránu a dalšího šíření jaderných zbraní čelit komplexním systémem protiraketové obrany. Její třetí pilíř měl být původně instalován ve střední Evropě. Rusko tento systém protiraketové obrany odmítalo; nikoli proto, že by mohl ohrozit Rusko, nýbrž proto, že Rusko chtělo testovat hranice svého vlivu ve svých bývalých satelitech. Teď s uspokojením může konstatovat, že určitý vliv stále má a že má nad některými bezpečnostními politikami svých bývalých satelitů stále právo veta.
Nová americká administrativa Baracka Obamy totiž přišla s – na první pohled – zajímavým gambitem. Když Rusko tak silně odmítá protiraketovou obranu ve střední Evropě a když zároveň umožňuje íránský jaderný program, proč „nevyměnit“ protiraketovou obranu za Írán? Obama zruší plánovaný třetí pilíř ve střední Evropě a Rusko přestane podporovat íránský jaderný program, ba dokonce „zatlačí“ na Írán tak, aby ten s ním přestal. Toto byl Obamův gambit vůči Rusku: my nepostavíme protiraketovou obranu ve střední Evropě, a vy zatlačíte na Írán.
CO NEVĚDĚL MEDVEDĚV
Sedmnáctého září oznámil Obama konec plánů na třetí pilíř protiraketové obrany v Polsku a Česku. O necelý měsíc později navštívila americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová Moskvu. Prezident Medveděv, který si zřejmě nepozorně přečetl noty, které dostal od svého šéfa, nadšeně prohlásil, že Írán nyní musí přestat s jaderným programem, jinak bude čelit tvrdým sankcím. K nim by se připojilo i Rusko. Ruský ministr zahraničí Lavrov to však vzápětí dementoval, když prohlásil, že dokonce jen mluvit o sankcích vůči Íránu by bylo nepatřičné a kontraproduktivní (natož je zavádět). Tím zároveň naznačil, kdo je v Rusku šéf – není to prezident, nýbrž vláda, respektive její premiér, Vladimir Vladimirovič Putin.
Jinými slovy, Rusko pro jaderné odzbrojení Íránu nehne ani prstem.
Americe, pokud jde o Írán, nepomůže ani náhodou. Obamův gambit selhal. Nejdůležitější priorita jeho zahraniční politiky v roce 2009 je v troskách.
To, co jsme před deseti lety znali pod názvem Primakovova doktrína, dnes můžeme směle nazývat doktrínou Primakovovo-Putinovou.
Na jejím konci je Írán s atomovou bombou.
Reflex 50/2009