Byl zakladatelem a vůdčí osobností portugalského Estado Novo (Nový stát), který byl  konzervativním, decentralizovaným, katolicko-monarchistickým režimem.Často bývá režim A.Salazara velice zjednodušeně a mylně řazen mezi fašistické.Politická vize Antónia Salazara byla shrnuta do pár slov-práce, kázeň, prostota, odříkání.

Salazar zemřel osamělý a chudý.Na vkladních knížkách měl pouhých 50 000 escudů, neučinil poslední vůli a tak nevelký pozemkový majetek připadl starým žijícím sestrám.Nekonečné zástupy vyprovázely legendu na jeho poslední cestě z kláštera jeronymitů v Belému až ke kostelíku Santa Cruz ve Vimieiru, do míst kde jako chlapec sbíral první zkušenosti.

Po celých 40 let stál v čele Portugalska a poslední koloniální říše.Do vášnivých diskusí o novém řádu světa vnášel konzervativní hlediska, osobní integritu a zbožnost:explozi svobody  a demokracie popíral vírou v nadčasovost božího  pořádku, při rozhodování se neopíral o vůli většiny, nýbrž o úsudek vzdělanců a myšlenkově spřízněné elity.

Klid a pořádek-těžiště jeho hodnot, odnesly hektické události 20. Století do nenávratna.Svého času z Lisabonu ovlivňoval i dráždil celé mezinárodní společenství.Zapřisáhlý antikomunista, ale také kritik sobeckého konzumního blahobytu dnes vybízí historiky k novému pohledu na svou osobu a hledání pravdy.

Historik Paul Johnson soudí, že k Salazarovi „dějiny pravděpodobně zaujmou daleko příznivější stanovisko, než bylo v módě ještě začátkem osmdesátých let“Po smrti A.Salazara armáda zlomená pocitem beznaděje a infiltrována iluzemi vítězícího komunismu provedla 25. dubna 1974 převrat.

Portugalsko v té chvíli zažilo zvrat ode zdi ke zdi.Národ byl v jediném okamžiku zaplaven absolutně odlišnými názory a hodnotami.Spolu s pronásledováním domnělých a skutečných salazaristů se zastavila práce v továrnách i na znárodňovaných statcích.Excesy čistky„ozdravování národa“ nejednou dávaly za pravdu dávnému Salazarovu varování před komunismem:zasloužilé profesory vyháněli jejich žáci z univerzit, sekretariáty nepohodlných politických stran přepadávaly revoluční bojůvky, národ se povinně kál z hříchu, že kdy podnikl objevné cesty a vytvořil velký zámořský svět portugalské kultury a jazyka.Teprve když se koncem 70.let bouře vyčerpala a ukázala tak bezvýchodnost levicových přehmatů, vynutili si Portugalci zpět návrat k rozumnému životu.

Mezitím se rozpadla velká říše.Tváří v tvář partyzánskému zmatku odešli téměř všichni Portugalci z rozsáhlých ploch světa, kde po staletí žili a pracovali.

Kapverdy a Sa~o Tomé se propadly do zapomnění, vítězství partyzánů v Guineji-Bissau nastolilo neodpovědný režim nouze a brutality.Nadějný Mosambik roztrhaný bipolárními soupeři přežil zničený, vysátý a opuštěný.Veliká Angola, na konci portugalské epochy čtvrtá nejrozvinutější země černé Afriky se stala skličujícím jevištěm rvačky o ropu a diamanty a po čtyřiceti letech neustálých bojů došla k vrcholu zničení a největšího myslitelného utrpení jako země trosek a mrzáků.Východní Timor se namísto rozkvětu dočkal muslimské indonéské okupace, genocidy a zkázy.Salazar měl štěstí, že rozklad svého Portugalska nezažil.Byl to muž starého světa, ale právě proto nemohl být nesmiřitelným štváčem divokých ideologických válek.Pronásledoval nepohodlné intelektuály, ale přece jen se rád opíral o univerzitní profesory a vědce.Potlačoval názory příkře odlišné od vlastních, ale sám v opatrných alternativách tisku vyhledával možná řešení.Pod jeho a policejním dohledem opozice živořila ve strachu, ale nikdy nezanikla.Národ trpěl policejním dohledem, ale nikdy nebyl nahnán do likvidačních táborů, nebo svévolně okrádán.Mír, klid a pořádek byly Salazarovou „posedlostí“ a pýchou.

Kromě koloniální války, kterou chápal jako vnucenou zvenčí, však Salazar nerozpoutal ani jediný ozbrojený konflikt.Oběti bojů v portugalském zámoří netvoří ani zlomek toho, k čemu se v 20.století dopracoval komunismus, nebo fašismus.

Mnoho pozdějších událostí prokázalo jasnozřivost svérázného státníka, který se odmítl zařadit do kterékoli z bojujících ideologických front.Afrika „opuštěná“ Evropou zažila bezpočet krutých válek, převratů a masakrů.Komunismus se skutečně zhroutil.Demokracie se jen velmi obtížně, spíše vůbec, prodírá nevábnými houštinami korupce a mediální manipulace, svoboda bez povinností oslabila mnoho intelektuálních a sociálních jistot a namísto rozumu zavládl mnohde ve světě kult násilí a anarchie.

Portugalský vládce byl silnou autoritativní osobností, ale jeho nedůvěra k demokracii nebyla příliš vzdálena výhradám, které vyslovovali už starořečtí myslitelé či otcové zakladatelé USA.Salazarův kenotaf zatím nesmí „poskvrnit“ Národní pantheon v Lisabonu, četní žijící odpůrci „ diktátora“ stále připomínají temné stránky salazarismu, ale kromě jimi jednostranně malované černé legendy žijí ještě svědci ochotní potvrdit, že Salazar dokázal v těžké době vymanit svůj lid z úpadku a že se dokázal vzepřít ne vždy nejmorálnějšímu tlaku velmocí a ne vždy nejoptimálnějšímu dění ve světě.

Pár Salazarových myšlenek:

„Neexistují věčné režimy, jsou jen režimy stabilní a nestabilní;neexistují dokonalé režimy, některé však slouží národům, a jiné z nich dělají sluhy;neexistují univerzální režimy, jedny jen uznávají a druhé naopak neuznávají specifika okolností a univerzálnost lidského faktoru“

„Základní omyl čistě ateistického, laického státu spatřuji v tom že vyňala činnost státu z morálních hranic a učinila zákon a právo nezávislými na obecném dobru a obecné spravedlnosti, což dovolilo matoucím způsobem zaměnit skutečnost výkonu moci s legitimitou moci a účel státu s jakýmkoli zájmem jedné sociální skupiny“

„Moc má neodolatelnou přitažlivost, je-li nikoli výkonem posvátné funkce, nýbrž jen prostředkem k uskutečnění zájmů“

V roce 2007 byl v televizní show Os Grandes Portugueses zvolen se ziskem přes 40% hlasů největším Portugalcem všech dob.

http://romanprazak.blog.idnes.cz/